„Jako malá země se k tomu nepostavíme, i kdybychom chtěli.“
A to je to, co podle mého názoru je špatně, není dobře. Já rozumím tomu, co jste asi mínil, že možná nemáme tak silnou vyjednávací pozici, ale my naopak musíme vyjednávat, musíme se spojovat třeba i s většími zeměmi. A to, že nepatříme mezi země největší v Evropské unii neznamená, že pokud máme s něčím nějaký větší problém, pokud vidíme, že se nás to dotýká tak, že prostě to plošné opatření prostě bude mít negativní dopad třeba na naši strukturu nebo cokoliv jiného, tak že pouze řekneme – my jsme malá země a nečiňme v tomto nic a přizpůsobme se tomu mainstreamu, přizpůsobme se prostě těm velkým zemím, které nás tak či onak převálcují. Není to tak.
Já si vzpomínám, před 2 lety, když jsme opětovně vzali prapor do ruky a začali podporovat jádro, začali jsme vytyčovat cestu, určitě si vzpomínáte, potkali jsme se tady na tom mnohokrát. Jakkoli ta diskuse byla různorodá, tak jsme se nakonec shodli, že ta cesta tím jádrem je, tak když jsme přijeli do Evropské unie, respektive do Bruselu, tak v té době jádro nebylo úplně populárním tématem. A všichni zvedali prst, obočí a nevím co všechno. A tvrdili nám, ať se zařadíme do toho mainstreamu té Evropské unie, ať zařadíme k těm zeleným zdrojům. A že nám pomůžou. A že když budeme mít nedostatek té energie, tak si ji prostě dokoupíme od těch ostatních zemí. Když jsme vysvětlovali přes geografické členění různých zemích, když jsme to vysvětlovali přes jinou hospodářskou strukturu, když jsme to vysvětlovali přes možnosti a nemožnosti, víceméně to skončilo tak – udělejte si to jak chcete, ale nečiníte dobře. Když padlo slovo taxonomie a jádro jakožto udržitelný zdroj, tak to bylo skoro nevyslovitelné. Nikdo to nechtěl brát příliš vážně. Dva roky jsme tvrdě jednali, nenechali jsme se nějak vyprovokovat, nenechali jsme se dostat do té argumentace unie. Našli jsme si spojence, například v té Francii, a netvrdím, že my jsme to vybojovali, jsem měli jsme na tom lví podíl. A skutečně to vypadá tak, že se ta taxonomie uzná. Asi k tomu přispěly i ty události těch posledních týdnů a energetická krize v celé Evropě. Já tím jenom chci říct, že i malá země nebo menší země prostě musí sebevědomě vyjednávat, nesmí se bát. A pokud cítí, že něco na ni dopadne negativně, tak nehledě na to, co se domnívají ostatní, musíme tvrdě prosazovat. A kdybychom to tak nečinili, je to špatně. Proto v tuto chvíli nejde o to zpochybňovat zásadním způsobem ambice jakožto Green Deal. Green Deal beru jako ambici. V tuto chvíli je to o diskusi, jakým způsobem té ambice dosáhneme. A tady se asi shodneme na tom, že každá země má jinou průmyslovou strukturu, energetickou strukturu, má jinou geografickou pozici. A podle toho logicky se musí vyjednávat. A ne vše prostě je možné automaticky akceptovat jenom proto, že tím něco narušíme. Tady padlo třeba dnes dopoledne i to, když dneska vystoupíme nějakým způsobem proti Fit for 55, tak zítra bude na titulcích celé řady médií, že jsme proti Green Dealu. Ale to je úplné nepochopení. Green Deal vůbec nerovná se Fit for 55. Green Deal nikdo nezpochybňuje. K tomu jsme se zavázali všichni. A ten nezpochybňujme v tuto chvíli. Zpochybňujme to, že se vytyčují různé cesty, které velmi často jsou pouze na papíře a nejsou schopny je splnit jednotlivé země. O nic jiného nejde. A hledejme takovou alternativu a variantu, která bude dělatelná i pro nás, aniž bychom narušili ten celkový cíl té Evropské unie, tu ambici. A současně tak, abychom byli schopni to zvládnout, aby to nebylo pouze tak, že to je na papíře. Protože ve finále si vždycky prosím uvědomme to, že to není jenom otázka, co chceme, ale je to otázka, na co budeme mít. A nikdo nám peníze žádné nedá. To nejsou peníze, že nám sem Evropská unie nějaké zdroje dá. Jsou to i naše peníze. A ty peníze se musí někde vygenerovat. Ty peníze musí někdo vydělat. A my dnes zelené ambice, jakkoliv jsou věcně správné, musíme platit ze zdrojů těch, které dneska nejvíce omezujeme. To je prostě realita. A těm to musíme nejenom dobře vysvětlit, musíme ty zdroje od nich získat, ale současně musíme umět rozumě alokovat. A musí to být cesta taková, která nebude nekontraproduktivní. Uvedu příklad.
Jestliže jsme v roce 2009/10 prosadili tu nešťastnou fotovoltaiku, a teď nehledám už, kdo za tím stál a nestál a kdo jak hlasoval nebo nehlasoval, tak to je přesně ta cesta, kterou prostě jít nemůžeme. Kdy na úkor těch, kteří generují hodnoty, jsme vzali řádově 600 miliard korun, které ve 20 letech přesuneme k někomu jinému, to bych ještě pochopil. Můžeme říct, že někdo v dobré době stál na dobrém místě. Ale co je chybou, je to, že nám to nepomohlo, protože celkem nám to bude dělat 2,6 % podílu výroby elektrické energie. A to je ta chyba. O nic jiného v tomhle tom případě nejde. Tak se poučme z těchto chyb, které se udělaly v minulosti. A netvařme se jenom tak, že každá zelená ambice je geniální a že cesta, která se k tomu vytyčila, je jediná možná. Vždycky to mohou být jiné cesty. A to je to, o co se tady v tuhle tu chvíli hraje. Ano, padlo zde i to, co je tou příčinou té současné situace. A teď nechci diskutovat, do jaké míry je třeba změnit evropské regulatorní prostředí v oblasti energetiky, protože víme všichni, že to je jednotné energetické prostředí. Jestli se má dát regulárním nebo národním regulátorům větší míra pravomoci v prosazování různých kontrol, restrikcí atd., to všechno asi bude teď k diskusi prostě následujících měsíců, ale padlo zde samozřejmě, a v zásadě si myslím i správně, to, co je tou faktickou příčinou. A myslím, že to tady popsala celá řada z vás. Polemizoval bych nad tím, ale co zde říkal pan senátor Rabas prostřednictvím pana předsedajícího – ano, on správně řekl a věcně technicky dobře rozlišil, jakou měrou se na tom nárůstu cen energií podílí plyn, jakou dejme tomu spekulace s emisními povolenkami a jakou případně další vlivy, jako jsou zelené zdroje ve smyslu toho, že fouká méně větru atd. Ale to, že ten plyn je několikanásobně větší, ve smyslu toho vlivu, je nezpochybnitelné, ale musíme si říct, proč je větší ten vliv? No protože se uzavírají uhelné zdroje, protože se uzavírají jaderné zdroje. A v důsledku toho roste poptávka po tom plynu. To znamená, samozřejmě že i cena toho plynu a ta spekulace s tím plynem má nebo je v nějakém důsledku vůči tomu, že jdeme, někdy možná až příliš rychle, za těmi zelenými zdroji. A kdybych pominul to, že jdeme příliš rychle, a vzal bych, že je to možná i správná cesta, tak příliš rychle odstavujeme ty zdroje stabilní. A celá ta hra je o tom, jestli útlum stabilních zdrojů, v tomto případě uhlí, dokonce někdy i toho jádra, jsme schopni rychleji nahrazovat zdroji jinými stabilními, například na bázi plynu, a doplňovat je těmi zdroji zelenými. Nebo řekněme tedy těmi obnovitelnými. A tohle to se nám nezačalo úplně dařit. A mimo jiné i v důsledku toho ta cena toho plynu roste. Čili ono je to všechno svázané. Nemůžeme říct, že to je jenom otázkou emisních povolenek nebo jenom otázkou zelené energie nebo jenom otázkou spekulace s plynem, protože ta spekulace je něčím vybuzená. A ta zelená cesta samozřejmě byla jednou z příčin. A není to teď o té kritice té zelené cesty. Je to jenom o tom, že se musí plánovat tak, aby ty dopady byly takové, které ustojíme, protože pochopitelně ta krize, která dnes je, je i rovněž v důsledku tohoto. Takže to jsem chtěl říct jenom na úvod, protože všechny ty oblasti, které tady teď budu představovat, ať už je to doprava, průmysl, energetika, účinnost apod., tak jsou s tím svázány a snažili jsme se na to dívat s určitým nadhledem.
Začnu-li tedy bodem č. 1, který se týká dopravy, tak zde se jedná o tom, že toto nařízení má nahradit tu současnou směrnici, s cílem dosáhnout rovnoměrného rozvoje infrastruktury pro alternativní paliva. Nic principiálně proti tomuto, nicméně v rámci ministerstva dopravy nesouhlasíme zcela s tím hodnocením Evropské komise, kdy v tuto chvíli jsme názoru, že flexibilita, kterou ta původní směrnice přinášela, která se dneska trochu neguje tím novým postojem, podle našeho názoru by byla žádoucí zachovat. Protože by se mělo zohledňovat právě to, co jsem tady říkal v úvodu, určité národní aspekty i to, jak daný trh reaguje, anebo jak je schopný vstřebat všechny nové technologie a nové přístupy.
Prostě a jednoduše, třeba ta dobíjecí infrastruktura pro nákladní vozidla se nevyvíjí v celé Evropě tak, jak všichni očekávali. To je realita. A navíc je to ještě velmi nerovnoměrné v rámci celé Evropy. To znamená, nelze to úplně zjednodušit a zpaušalizovat. Takže není to o tom, že bychom do toho nechtěli dávat ty zdroje a z toho objemu 6 miliard Kč, které máme v rámci Operačního programu doprava, v rámci dobíjecích stanic, tak by valná část měla být alokována mj. na projekty těchto cílů, tzv. AFIR.
Takže pokud nevidíme, zjednodušeně řečeno, dostatečný zájem na straně provozovatelů dobíjecích stanic, tak ty peníze tam nebudou využity. To je všechno. A v tuhle chvíli nemáme signály od dopravců, ani o tom, že by byl nějaký extrémní zájem o elektrická nákladní vozidla. To je postřeh jenom. Ty první debaty svědčí o tom, že velmi podobný postoj jako Česká republika mají země zejména ze střední a východní Evropy. Záměrně neříkám, že jsou to jenom z východní Evropy, jsou to i země ze střední Evropy, a patří mezi ně i bohatší země. A proto z tohoto důvodu plně podporujeme usnesení výboru pro záležitosti EU zde v Senátu, které byly přijaty k tomuto návrhu. A to včetně závěru, ke kterému daný výbor došel. Plně se s ním ztotožňujeme. Podle našeho názoru je to racionální pohled.
A pokud by se jednalo i o rozpor se zásadou subsidiarity, tak ministerstvo dopravy se rovněž ztotožňuje v názoru, že Komise dostatečně nedoložila, že takto navrhované závazné cíle se týkají infrastruktury pro těžká vozidla, ač jsou pro ně těžko dosažitelná za přiměřených nákladů pro jednotlivé státy. Děkuji.
