Vážený pane... Aha, teď už předsedo, omlouvám se, pane vicepremiére, kolegyně, kolegové. Dnes nastala celkem velmi příjemná věc v tom celém průšvihu, ve kterém jsme jako občané ČR, protože těch občanů není málo. Když si vezmete, že nepadla jenom ta jedna velká společnost obchodní s energiemi, ale teď už padly i další, tak to je několik milionů občanů, kterých se týká problém, který oni musí řešit. Musí se dostat do DPI, tedy k dodávkám poslední instance. Stala se taková velmi příjemná věc, vy ji všichni víte, že samotné ERÚ, které tomu má zabránit, které to má hlídat, tak se stalo, že i ERÚ teď spadlo do DPI, tedy regulátorovi, ten, který to ví, má to předpokládat, má udělat všechno pro to, aby občané do toho nespadli, tak on sám teď asi přemýšlí, jak to udělat, protože to má trošku z jedné strany asi horší než občané, protože já jako občan se můžu rozhodnout ještě dnes a rychle, buď dobře, nebo špatně, oni spadnou k dodavateli poslední instance, musí dodržovat všechny postupy, které jim ukládá zákon jako státní organizaci, aby vysoutěžili atd. A toho dodavatele nakonec našli. Proč říkám, že to je dobře? To není ironie. Jsem rád, že to je dobře, protože to je vidět, v jakém světě žijeme, co jsme v ČR vytvořili. Situaci, kdy jsme se tvářili jako společnost, řekněme, co se týká v otázkách, trhu liberální, to znamená, aby tady byl volný trh, ale my jsme před mnoha lety začali prodávat i to, co se prodávat nemělo. Všichni víme, ví to především ekonomové, učí se to, že předmětem konkurence nemohou být věci nebo služby, kde žádná konkurence neexistuje. Jestli je tady jedna jediná vodárna, jedna jediná trubka, tak zřejmě tady žádná konkurence neexistuje. Stejně tak je to u drátů. Asi těžko někdo vykope, bude stavět další sloupy atd. v jedné ulici, aby mohl být ten, kdo vlastní druhou přenosovou soustavu.
To znamená, tyto přenosové soustavy privatizovat byl taky úplný nesmysl. Faktem je, že asi se zdálo, že bude jednodušší, když vznikne více obchodníků, já jsem četl, že v ČR má povolení k obchodování s plynem a energií, tedy s elektrikou, 455 subjektů. Jsou zahraniční, naše atd. Vezměte si, že když do dodavatele poslední instance spadla i moje 91,5letá čilá maminka, když mi zavolala, že jí tam napsali, že je nějaký problém, co by s tím měla dělat, já říkám: Víš co, zkus to vymyslet sama. Já ti když tak potom pomůžu nějak. Samozřejmě víte, jak to dopadlo. A teď si vezměte, že do stejné situace, jako je tato maminka, spadlo to ERÚ. Kdo to měl předpokládat? Kdo to měl vědět? My prostě jsme vytvořili situaci, kdy nejenom nějací občané, ale dejme si ruku na srdce, i my sami máme problém odhadnout vývoj, co máme udělat. A hlavně na to nemáme, ten občan na to nemá vůbec žádný vliv. Protože kdyby moje maminka znala zákon, tak by si přečetla, že tady je ERÚ, to nějak hlídá ty obchodníky. Když už tady jsou, ačkoli neví proč, tak asi to dobře dopadne, protože jsou nějak hlídaní. Protože je to přece jenom služba, kterou stát dozoruje. A teď si vezměte, že ta moje maminka, kdyby tedy se jí to chtělo číst, dívá se na ty televizní noviny, tak ví, že ten stát, kterému tak věřila, je sám v tom průšvihu. Když posloucháte pana vicepremiéra a všechny ostatní, kteří z mého pohledu mají pouvoir, a to teď nemyslím, pane vicepremiére, vůbec ironicky, protože máte sám technické vzdělání, navíc máte kolem sebe spoustu lidí, se kterými o tom jednáte, tak určit jasný směr, jak z toho průšvihu, nemá nikdo v tuto chvíli. Dokonce ho nemá ani v Evropě, jak se zdá. To, že tady, a teď se vrátím k tomu, co říkali předřečníci, bylo velmi dobře, kdy pan senátor Nytra vzpomněl Německo, ale kdybychom se podívali na ty energetické mixy, na energetiku, čím jsou ohroženy ty ostatní státy, tak každý je pochopitelně na tom jinak. Někdo má hodně zdrojů, ať už nerostného bohatství, které teď by mělo ustoupit, ale má třeba hodně zdrojů jako větru a slunce atd. Ale my na tom určitě tak nejsme. To znamená, že i politika každého státu a jejich přístup k řešení této krize je jiný. A proto ta dohoda v EU také nebude úplně jednoduchá. Já se zpět vrátím, to není nostalgie, ale do té retrospektivy spíš toho, co se tady stalo, nevím, jestli bychom neměli zapnout v ČR nějaký reverzní chod, nemyslím tím sledu časových událostí, ale spíše přemýšlet o tom, jestliže voda a elektrika jsou základní zdroje, které určují v tuto chvíli zaprvé jistotu, alias pohodu obyvatel, ale zároveň určují, hlavně tedy elektrika a plyn, ceny výrobků a zajišťují rovné podmínky pro všechny podnikatele, tak si vezměte, že když do toho spadlo ERÚ, tak si vezměte, že do toho spadne nějaký střední podnik nebo malý podnik o 30 zaměstnancích, vynikající výroby, a teď oni budou mít tak velké náklady, díky své výrobě za cenu energií, kterou mají jinou než někdo jiný, kdo do toho nespadl, protože si nasmlouval dříve, údajně chytře, ale spíš to byla náhoda, dlouhodobé dodávky, které ale nebudou trvat zase tak dlouho, protože ti obchodníci nevydrží dotovat tu cenu, pokud se něco nezmění. A pak v ČR bude ubývat podnikatelských subjektů, které jinak, kdyby politika státu byla prozíravá, tak jinak by měli před sebou velkou budoucnost. To znamená, tím reverzním chodem já vidím spíš to, že by stát měl přemýšlet, jak zpátky do svého vlastnictví získá jak přenosovou soustavu, tak ale i obchod s elektřinou. A pak se může stát to, co u některých států je, že stát stanoví, kolik bude platit fyzická osoba v domácnosti, vynásobí se to počtem osob v domácnosti, kdo k tomu bude mít osvětlené hřiště, bazény a já nevím, co všechno, co kdo může mít, tak to už by mu samozřejmě nevyšlo a platil by jinou cenu, tak by se dal regulovat... Samozřejmě podnikatelé pak by měli také stejnou cenu. A pak bychom z pohledu státu mohli efektivně zasahovat. V tuto chvíli, protože jsme navázáni na obchod v Lipsku, tedy burzu v Lipsku, na různé dohody, které nám zdánlivě vyhovovaly, ale ony hlavně vyhovují těm velkým hráčům, tak taháme za kratší konec provazu. A na ERÚ je vidět, že jsme v tuto chvíli bezradní.
Poslední připomínku mám k tomu, co tady řekl pan senátor Smoljak. Rozumím mu. Ale pravdou je, že my jsme se tady vyjádřili ke Green Dealu, že je nezodpovědný, a to usnesení jsem navrhl tak proto, že ta nezodpovědnost se paradoxně projevuje i tady, v té situaci, kterou teď máme, protože jestliže někdo řekne Green Deal, potom řekne Fit for 55 a určuje, jakým směrem jdeme, pak řekneme, že do roku 35 už bude elektromobilita plná a tak dále, týká se to tedy samozřejmě i nákladních automobilů, a tak dále, ale zároveň neřekneme občanům Unie: Vážení, primární zdroje teď jsou tvořeny, a teď to řeknu, u nás zhruba z 30 % atomovou energií, z 30 % je to z fosilních paliv, pak tam máme 10 % obnovitelných zdrojů a tak dále. Jak nahradíme ty dvě složky? Teď si vezměte, my jsme dnes v jiné situaci, my jsme tady schvalovali usnesení o tom, že chceme zařadit tedy jadernou energii mezi ty čisté zdroje, tak ještě před rokem nebo dvěma to bylo jinak. Před rokem a dvěma lety bylo jasné, prosazovalo to hlavně Německo, že prostě jaderná energie také nebude, že fosilní elektrárny nebo elektrárny na uhlí, jednoduše řečeno, také brzy skončí. Ale nebylo řečeno, co to nahradí. A těch 10 %, které my máme, určitě můžeme zvýšit. To je pravda. Určitě můžeme dát na střechy soláry, rodinných domů, podporovat to. To všechno je správný směr. Ale zcela jistě to nebude tak, že se nahradí tím těch 60 %. To znamená, zpátky jdeme k jádru. Tím to nahradíme. A kdyby tedy EU už při Green Dealu a při tom sdělování řekla, ano, ti, kdo nemají možnost vytvořit nebo tvořit energii z obnovitelných zdrojů, to znamená slunce, vítr a tak dále, tak ti budou mít zřejmě atomové nebo jaderné elektrárny a ty budeme podporovat. Tak pak to má logiku.
Tady jde o to, že když se to neřekne, tak to nemá logiku. Máme cíle, ale vůbec nevíme, jak k nim dojdeme. A pak jim lidé pochopitelně nebudou věřit. A pak se do té smyčky dostaneme sami, a já jsem to tady už jednou říkal, v roce 2008 a 2009 Evropa schválila, že do roku 2037 bude skládkovat, my jsme tedy hrdě řekli, že to bude do roku 2024, v roce 2019 jsme se vzpamatovali, že to tedy zcela jistě nesplníme, takže my to máme teď už do roku 2030, ale ono to jde paradoxně proti Green Dealu. Protože kdybychom chtěli spalovat, a co znamená spalování? To znamená zase C02, větší obsahy. Není to tak jednoduché si dávat takové cíle, když neznáme ani trochu tu cestu, jak k ní dojít. A to, že máme 10 nebo 20 %, že to splníme, tak to potom asi nemá žádný smysl. Tím co jsem řekl podporuji samozřejmě usnesení, které tady bylo předloženo, tedy které zpravodaj a pan kolega senátor Nytra přečetl. Je z toho vidět, že v Evropském výboru skutečně nad všemi věcmi neaplaudujeme, ale přemýšlíme o tom právě v kontextu toho, co jsem řekl, tzn. aby ty věci měly logiku, aby byly uvěřitelné, a já doufám, že naše vláda a je lhostejno, jestli je to ještě ta, co tu bude možná jenom dva dny a nebo jakákoliv jiná, půjde směrem jistoty v základních věcech, kde, jak se zdá, je trh iluzorní záležitostí, a v záležitostech energií, přenosových sítí atd. skutečně bude dělat něco pro to, aby je více ovládal. To, že stát má v tuto chvíli, myslím, že stále, pane vicepremiére, 67 % v ČEZu, tzn. ho za podmínek, které mu dovoluje zákon, tzn. nemůže tam vládnout zcela, zvláště nemůže si dělat co chce s majetkem, atd., nicméně to tak je, ale těch 67 % jistě můžeme využít k tomu, abychom řekněme multiplikovali schopnost státu být operativnější ve chvíli, která je tato. Děkuji za pozornost.
