Istanbulskou úmluvu Česko podepsalo před šesti lety a je na čase konečně jednat. Co vůbec Istanbulská úmluva říká? Jasně odsuzuje domácí a sexuální násilí, znásilnění nebo nucené sňatky. Zkrátka stanovuje minimální standard pro postavení žen ve světě.Jeden by čekal, že zrovna pro Česko by neměl být žádný problém podobné praktiky jasně a hlasitě odsoudit. Jeden by snad i čekal, že takový postoj Česko zaujme s pýchou a hrdostí.
Váhání s ratifikací Úmluvy podrývá naši prozápadní orientaci. A už vůbec to nevysílá dobrý signál pro oběti domácího a sexuálního násilí.
Istanbulská úmluva od států vyžaduje lepší ochranu obětí a efektivní stíhání pachatelů. Podstatné je, aby se požadavky v úmluvě skutečně převedly do reálné praxe. To by například znamenalo zavedení více center pro oběti domácího násilí. Taková centra by měla být dostupná napříč republikou i v jednotlivých okresech. Podle statistik má totiž zkušenost s domácím či genderově podmíněným násilím každá třetí žena.
Dále je zapotřebí státem garantovaná linka pomoci a vystavět více azylových domů s utajenou adresou. V tuto chvíli jsou v Česku takové domy pouze tři.
Musíme zajistit, aby se oběti nebály útoky nahlašovat, aby se jim dostalo pomoci a aby pachatelům jejich činy neprocházely. K takovému cíli se ale rozhodně nepřiblížíme tím, že budeme zmenšovat nebo snad dokonce zesměšňovat závažný obsah a význam Istanbulské úmluvy.