“Zahraniční politika by měla sloužit národním zájmům. Chcete-li, měla by to být zájmová zahraniční politika, protože hlavním úkolem zahraniční politiky je podporovat lepší život maďarského lidu. Jde o navázání vztahů, o přilákání investic, o hledání exportních příležitostí, aby se Maďarům žilo lépe. Podle mého názoru není cílem zahraniční politiky šířit po světě svou ideologickou vizi, ani si dokazovat, že máme pravdu, ale tvrdě prosazovat maďarské zájmy. Nejedná se o zahraniční politiku řízenou ideologií, ale o zahraniční politiku, řízenou zájmy. Tím se řídí všechna má rozhodnutí.”
Celý ten rozhovor má “koule”. Nepamatuji se, že by někdy některý český ministr zahraničí - jakýkoliv - mluvil tímto způsobem. Od nás vždy zaznívají fráze o společných hodnotách, evropské sounáležitosti, globální spoluzodpovědnosti. Mluvit jazykem politického realismu, pragmatismu a ano, i jistého cynismu - to se čeští ministři jaksi stydí. Řečeno slovy tohoto Maďara, naše zahraniční politika je stále více řízena ideologií, stále méně zájmy. Proto je tak nanicovatá, ať už v Černíně seděl Schwarzenberg, Zaorálek nebo Lipavský.
Česká zahraniční politika je zkrátka nemocná představou, že je povolána k morální arbitráži celého světa, protože Václav Havel. Jenže svět je o čtvrtstoletí dál, a to je v politických dějinách dost dlouhá doba.