Po válce „otcové zakladatelé“ Robert Schuman a Jean Monnet  nastavili podmínky, které způsobily, že válka na území Evropských společenství, později EU je nejen nemyslitelná, ale fakticky nemožná. Robert Schuman, francouzský  významný politik, již v německém vězení za války vytvořil koncept, který neznamenal odvetu, ale odpuštění a spolupráci v Evropě jako předpoklad dalšího mírového vývoje a prosperity. Vytýčil cestu, která se ukázala jako správná.

Je to letos šedesát let, co začalo fungovat Společenství uhlí a oceli. Byla nastolena společná správa nakládání s nejdůležitějšími zdroji pro výrobu zbraní i hospodářství. To byl základ pozdějších Evropských společenství, dnes Evropské unie, který se dál rozvíjel ve směru k integraci evropských států.

Geniální rovnováha legitimit států, občanů a společné správy toho, co je výhodnější spravovat společně, než každý sám, již více než šedesát let zajišťuje nejen mír, ale také vysokou kvalitu života na kontinentu, který je právě v tomto ukazateli první na světě.

Je odpovědností nejen politiků, ale i učitelů, žurnalistů, umělců, občanské společnosti, aby nedovolila společnosti ztratit tyto souvislosti, zapomenout na příčiny, vyrůst znova těm, jejichž ideologie už v historii přinesla nesmírné utrpení desítkám milionů lidí.

Evropská integrace je největší a nejúspěšnější mírový projekt v dějinách. To nám všem připomněl při své návštěvě Prahy turecký ministr pro evropské záležitosti Egemen Bagis. Podle jeho slov to je zásadní motiv pro úsilí jeho země o vstup do EU, protože obchodně v Evropě již dávno je. Dá se to vzít i jako lehké připomenutí toho, co má jakou cenu.

Společným zájmem Evropy po druhé světové válce byl mír. Není samozřejmostí, že na území EU od té doby skutečně je. V éře globalizovaného světa možná ještě méně, než po válce. Se zkracujícími se vzdálenostmi současné globalizace je tu však ještě jeden společný zájem, který žádný evropský stát, ani ty největší země, nejsou schopny samy naplnit. Tím společným zájmem je udržitelný růst, udržitelná kvalita života a sociální smír. O to dnes jde. Jak se zdá, již to pochopily i ratingové agentury, které přece také nechtějí přijít o všechno. A přijdou určitě o hodně, pokud státy sociální smír nedokáží udržet.

Ekonomický růst a zaměstnanost nejsou jen zájmem odborářů a zaměstnanců. Je to zejména zájem středních vrstev – učitelů, lékařů, techniků, živnostníků, kteří ztratí své příjmy a svou životní úroveň, pokud se nůžky sociálních nerovností příliš rozevřou, pokud se dál budou omezovat veřejné služby a snižovat mzdy.

Je nejen krátkozraká, ale vysloveně hloupá a na ignorantství založená úvaha, že si jako země vystačíme sami. Je pubertální úvaha, že všechno víme nejlépe a nikoho nepotřebujeme. Prázdná a demagogická hesla o suverenitě se netýkají občanů. Nemají nic společného s jejich kvalitou života, zaměstnaností, životní úrovní. Jsou jen zástěrkami nabubřelého sobectví a megalomanie těch, kteří chtějí neomezeně vládnout bez pravidel, bez skrupulí. Těch, kterým demokracie překáží v jejich touze po neomezené mocí nad životy lidí.

Každý žáček základní školy ví, že ČR s deseti miliony obyvatel bude vždycky šestkrát menší než Francie nebo Británie a osmkrát menší než sousední Německo. Středoškolák pak by měl vědět, že naše ekonomika má poloviční výkon než ta Německá, je tedy šestnáctkrát menší než ta Německá. Pokud vyvážíme, pak většinou jako subdodavatelé některé z evropských firem, málokdy jako čistě česká firma. Evropská integrace je proto naším bytostným národním zájmem.

To, co musíme chránit jako národní poklad je jazyk, kultura, historie, vzdělanost, vědomí národní identity. Lidé by měli vědět, že ti, kteří nejvíce hovoří o suverenitě, jsou titíž, kteří právě toto národní dědictví téměř cílevědomě likvidují. Naopak vytvářejí komfortní podmínky pro to, aby se co nejsnadněji a v masivním množství mohly vyvádět do zahraničí zisky, které vznikly z práce našich lidí. Co jiného je omezování financování vzdělání a vědy? Co jiného je odmítání progresivního zdanění, zdanění finančních transakcí a daňový ráj pro firmy u nás?

Evropa vždycky doplatila na nacionalismus. Ten vždy vedl k nestabilitě a válečnému utrpení. Pochopil to již v patnáctém století český král Jiří z Poděbrad, když vyslal po Evropě své mírové poselstvo. V dnešním globalizovaném světě dezintegrace Evropy může být zhoubná. To ví každý evropský politik, kterému jde o trochu víc, než o jeho vlastní majestát. Proto se nezhroutí nejen evropská integrace, ale ani eurozóna, navzdory přání Václava Klause a jeho věrných ideologů z CEPu.

Trefné jsou verše Viktora Dyka: „Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš.“  Evropská integrace bude pokračovat a bude se prohlubovat. Jednotný trh, má-li skutečně fungovat a přinášet prosperitu, potřebuje společná základní pravidla. O to se většina evropských státníků snaží. O tom je Fiskální úmluva a další přijímaná opatření.

Je jen otázka, zda stále více se integrující Evropská unie bude s námi nebo bez nás. Zda se budeme jako členská země EU podílet jako doposud na formulaci pravidel, která zde platí. Zda budeme členy nejprestižnějšího klubu na světě a jako člen klubu plout na letadlové lodi integrované Evropy na rozbouřeném oceánu globálního světa. Nebo zda dovolíme současné české neoliberální vládě a prezidentovi opustit tento přece jen bezpečný přístav, jehož pravidla nám zajišťují respekt i mnohem silnějších, než jsme sami. Zda se pro osobní ambice současných vládců a nenasytnost jejich kmotrů pustíme na moře v kanoi, která má váhu pouhých 2 % oné letadlové lodi zvané EU.

Člověk nemusí být prognostik ani renomovaný ekonom, aby dokázal dohlédnout, že s oněmi 2 % to znamená dřív nebo později utonout v rozbouřených vlnách globálního světa. Stát se kořistí pirátů globálního kapitálu hrajícího si s malými národními měnami a vysávajícími národní ekonomiky, pokud nejsou chráněny pravidly nadnárodních společenství.

Pro vstup do EU jsme se svobodně rozhodli dokonce v referendu. Žádné tanky nám sem jako v r. 1968, kdy jsme byli členy RVHP, nikdo nepošle, když se rozhodneme z EU vystoupit. Máme svobodu volby suverénního státu, kam chceme patřit. Rozhodnutí je na nás. A nejen ve dnech výročí konce druhé světové války a Dne Evropy bychom si měli připomínat všechny souvislosti.