Jenže on se tak docela přes noc nerozhořel. Od pádu svého impéria, Sovětského svazu, se Rusové nesmířili se ztrátou významu svého geopolitického postavení. A tu tam, tu jinde, tu hlasitěji, tu méně nahlas, ale vlastně neustále dávali najevo, že to nebudou akceptovat navždy, že jejich nároky nejsou uspokojeny, a že nechtějí hrát druhé housle vedle Západu. V posledních letech vysílalo Rusko tyto signály již velmi zřetelně. A nutno říct, že Západ, k němuž se rádi počítáme, prováhal příležitost připravit se na okamžik, až slova a agresi proti jednotlivcům vystřídají činy a agrese proti celým společnostem. Za toto váhání Západu však nyní platí Ukrajina.
Západ bohužel během víceméně němého přihlížení sem a tam přilil olej do ohně nešťastným prohlášením nebo činem, a v Rusku se mezitím vrchovatě naplnila míra čekání na okamžik, kdy si tento velký národ znovu vynutí pozornost celého světa. Co nám dnes zbývá? Především se s tím nesmíme smířit! Nemůžeme za Ukrajinu bojovat vlastními silami, což se týká i naší armády, protože Ukrajina není členem NATO a protože vyslat i bez toho naše vojáky na Ukrajinu by se rovnalo vstoupit do války s Ruskem. Do války, na kterou, přiznejme si to, bychom sami neměli dostatek síly. Tím spíš se ale musíme postavit za Ukrajinu, zmobilizovat veškerou možnou materiální, finanční i jinou humanitární pomoc. Přijmout lidi prchající z Ukrajiny před válečnou vřavou. Nadále požadovat a prosazovat co nejpřísnější sankce vůči Rusku. Nepolevovat v zásobování Ukrajiny zbraněmi a municí.
Nedávno mi banda ruských trollů nebo možná jejich českých přikyvovačů zaplavila facebookový profil dotazy, proč bychom to měli dělat. Odpověď je prostá: my nesmíme obětovat Ukrajinu! Ne Ukrajinu, protože je zranitelnější než kdy předtím, a ne my, kteří jsme v minulosti sami byli obětováni. Děláme to kvůli Ukrajině, ale také sami kvůli sobě. Abychom jednou nebyli obětováni znovu, až se ostatním nebude chtít pálit si prsty s malou zemičkou uprostřed Evropy.
V této souvislosti si nemůžu nevzpomenout na báseň německého teologa Martina Niemöllera:
Nejdřív přišli pro komunisty,
a já jsem se neozval, protože jsem nebyl komunista.
Pak přišli pro Židy,
a já jsem se neozval, protože jsem nebyl Žid.
Pak přišli pro odboráře,
a já jsem se neozval, protože jsem nebyl odborář.
Pak přišli pro katolíky,
a já jsem se neozval, protože jsem byl protestant.
Pak přišli pro mě
a tehdy už nezbýval nikdo, kdo by se mohl ozvat.