Dnes večer obdrží britský konzervativní politik Alfred Duff Cooper (1890-1954) nejvyšší státní vyznamenání in memoriam - řád Bílého lva.

Protože jsem v tom sehrál jistou roli, dovolím si teď napsat pár odstavců.

Ještě tak v roce 2005 jsem absolutně netušil, kdo to Duff Cooper byl. V roce 2006 pak přijel dvakrát za sebou (víceméně tajně) do Prahy čerstvý předseda Konzervativní strany David Cameron (pozdější britský premiér v letech 2010-16). Dojednával tu s ODS vznik nové evropské politické strany a frakce v EP (k tomu pak došlo v roce 2009). Přivezl nám jako dárek knihu "Duff Cooper Diaries", která právě vyšla a řekl nám, že to byl jeho prastrýc, ministr námořnictva, který jako jediný rezignoval z Chamberlainovy vlády na protest proti Mnichovské dohodě hned druhý den po jejím podpisu.

Cooperovy deníky jsem ihned ukořistil a přečetl. Byl to velmi živý a zábavný popis britské politiky 1.poloviny 20.století, smíchaný s peripetiemi jeho osobního života (Duff Cooper byl totiž také velký bonviván). Zjistil jsem dokonce, že to on je originálním autorem legendárního výroku, v souvislosti s Mnichovem připisovaného Churchillovi: Duff Cooper totiž řekl, že by mohl akceptovat válku se ctí nebo mír beze cti, ale válka beze cti už je příliš (Churchill to pak parafrázoval jako ´měli jste na vybranou mezi hanbou a válkou, zvolili jste hanbu a budete mít válku´).

Dokonce jsme zjistili, že si Duff Cooper vyměnil na toto téma dopisy s Edvardem Benešem. Beneš mu, již v londýnském exilu, písemně poděkoval. Duff Cooper odpověděl, že to považoval za svou povinnost. Ti dva se přitom nikdy osobně nesetkali. Pořídili jsme v archivu kopie obou dopisů a když přijel Cameron jako host na kongres ODS v roce 2007, předali mu je zarámované jako překvapení. Prý mu dodnes visí doma na zdi.

Vrylo se mi to do paměti. Bylo mi líto, že tu Duffa Coopera skoro nikdo nezná a snažil jsem se jej propagovat. Když jsme v roce 2013 organizovali v EP výstavu k 75. výročí Mnichova (ve spolupráci s Vojenským historickým ústavem), věnovali jsme tam Duffu Cooperovi celý samostatný panel. S pár komunálními politiky jsem také probíral možnost přejmenování nějaké ulice či náměstí na jeho počest.

Začátkem loňského roku jsem se konečně rozhoupal k něčemu jinému. Oslovil jsem poslanecké kluby ODS ve Sněmovně a v Senátu, zda by nenavrhly Duffa Coopera na státní vyznamenání. Ve Sněmovně se toho chopila zejména Jana Černochová, v Senátu zas Jiří Oberfalzer. A skutečně získali souhlas obou komor s tímto návrhem. Paralelně jsem oslovil i prezidenta republiky prostřednictvím KPR, i tam byla reakce příznivá. Tři proudy se tak slily v jeden a výsledkem je, že dnes večer převezme na Hradě Cooperův vnuk Jason Cooper, 3.vikomt Norwich, vyznamenání pro svého dědečka.

Mám z toho opravdu velikou radost. Nikdo jsme přitom na začátku netušili, že právě v těchto dnech se stane celý tento příběh ještě daleko silnějším a obecnějším symbolem.