Ale pokud člověk přijme od "někoho jiného" významnou část peněz, musí se tázat, kde se vzaly. Pokud je využije, nese za činy, které je "vydělaly", částečnou odpovědnost. A to zde jistě platí.
I tak si netroufám o tomto individuálním případu dělat silné soudy. Jasné závěry ale nejen z této kauzy bych vyvodil pro fungování pravidel pro praní špinavých peněz. Bohužel, nikoliv v individuálních případech, ale napříč Unií (a nikoliv lépe, spíše hůře, je na tom mnoho dalších zemí).
Případy, kdy člověk koupí milionovou nemovitost za "peníze v kufru" nebo díky převodu peněz z podivné banky ze země, kde je korupce a kradení ve velkém jako doma (jako v Rusku), prostě nemohou u nás být běžnou realitou. Bohužel, jsou.
A tak tvrdé individuální sankce, spojené s Ruskou anexí na Ukrajinu, které, zdá se, zatím postihují jen miliardové jachty lidí, kteří mají násobně větší majetek, jsou vlastně jen chabou záplatou na obrovské selhání států při zamezení transakcí s penězi nejasného původu.
V EP jsem zpravodaj další z legislativ, která se snaží systém zlepšit a přimět země k vyššímu důrazu v této oblasti. Akceptace špinavých peněz mnohdy stimuluje další kriminalitu, jindy přinejmenším poškozuje ekonomiku. Je ji proto třeba co nejvíc potlačit. Moc mne mrzí, že i nyní se mnoho zemí či politiků i nadále snaží zachovat dnešní status quo. Doufám, že neuspějí.
