dovolte mně podpořit návrh na přijetí usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky k připomenutí genocidy ukrajinského národa během hladomoru organizovaného stalinským režimem v letech 1932 - 1933. Dovolím si jenom zrekapitulovat to, co je skryto pod pojmem genocidium. Úmluva o zabránění a potrestání zločinu genocidia z 8. prosince 1948 v článku 2 definuje genocidu jako kterýkoli z níže uvedených činů spáchaných v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou a patří sem usmrcení příslušníků takové skupiny, způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům takové skupiny, úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fyzické zničení, opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí, násilné převádění dětí z jedné skupiny do jiné.
Už druhý měsíc jsme svědky toho, čeho je schopna totalitní zvůle, čeho je schopen stát, v němž absentují prvky demokratické kontroly, v němž je potlačována svoboda slova a politická pluralita. Právě proto je důležité připomenout si stalinské represe na Ukrajině, represe proti rolníkům, zejména proti ukrajinským rolníkům, kteří se provinili jen tím, že chtěli žít tak, jak byli zvyklí. Důsledkem této perzekuce bylo téměř 5 milionů obětí jenom na Ukrajině. Stalinský zločin byl bohužel překryt dalšími, možná ještě horšími zločiny spáchanými ve jménu jiné totalitní vlády a ten zločin zůstal nepotrestán a nevyšetřen.
Národy, které se poučily ze své minulosti, žijí v prosperujících demokraciích. Ty, které se nepoučily, žijí stále ve lži a riskují, že se historie bude opakovat.
Autory koncepce zločinů proti lidskosti a zločinu genocidy jsou dva významní mezinárodní právníci. Při formulaci obou koncepcí vycházeli jejich autoři především ze zkušeností, které získali v první polovině 20. století, ve kterém proběhly dva devastující konflikty. Konflikty, které byly doprovázeny pohrdáním lidskými právy jednotlivců i celých skupin obyvatel. Konflikty, které byly doprovázeny masovými perzekucemi civilního obyvatelstva, často obyvatelstva, které spojovalo jenom jazyk nebo místo, kde žili.
Od roku 1915, kdy jsme se setkali s první genocidou, se ta situace opakovala několikrát a zdá se, že se opakuje i dnes. První světová válka vynesla k moci snad nejhorší totalitní vládce v dějinách lidstva, Stalina a Hitlera. Stalinské perzekuce začaly jen o několik let dříve než ty hitlerovské a pokračovaly po druhé světové válce.
Zmínil jsem, že autory koncepcí zločinu proti lidskosti a zločinů proti genocidě byli dva právníci. Ti právníci mají mnoho společného. Oba byli poradci právních týmů, které se účastnily na straně obžaloby Norimberského procesu. Tím jedním byl poradce právního týmu Spojených států, druhý pak Spojeného království. Oba zakončili svou hvězdnou kariéru na univerzitách jako profesoři mezinárodního práva. Herschlauterpak(?) v Cambridge, Raphael Lemkin se zmiňovaným panem kolegou na univerzitě v Yale. Oba však spojovalo ještě něco jiného. Jeden se narodil a vyrůstal na pomezí Polska a Běloruska, druhý jen kousek vedle nedaleko Lvova, tehdy Lembergu ve východní Galicji. Oba studovali na Lvovské univerzitě na její právnické fakultě. Oba přišli během šoa v Haliči o své blízké. Z Lemkinovy rodiny přežili jen dva, jeho bratr a švagrová. Oba znali nejen hrůzy nacismu, ale i hrůzy stalinského teroru, hrůzy rozpoutané proti ukrajinským rolníkům na počátku třicátých let 20. století, represe proti skupině nepohodlných obyvatel, jejichž obětí bylo bezmála pět milionů lidí, které Stalin a jeho přisluhovači záměrně uvrhli do situace, z níž nebylo úniku.
Raphael Lemkin jako duchovní tvůrce koncepce a definice genocidy označuje ukrajinský hladomor za genocidu ve svém článku Soviet Genocide in Ukraine, který byl publikován v roce 1953 a se kterým seznámil veřejnost na své přednášce v New Yorku. Zatímco nacistické represe a krutosti byly nakonec potrestány, ty stalinské procházely celá desetiletí téměř bez povšimnutí. Zatímco spravedlivý trest jedněm pomohl k získání sebereflexe a k vypořádání se s temnou minulostí, ti, kteří se se svou minulostí nevypořádali, se dopouštějí stálých, stále stejných zločinů a dodnes se nepoučili. Stát, který se nepoučí ze své minulosti, nemá budoucnost.
Usnesení Poslanecké sněmovny by tak mělo připomenout, že to, čeho se totalitní režim v Sovětském svazu dopouštěl na Ukrajincích, páchají dnes jeho pohrobci, představitelé totalitního putinovského režimu na stejném místě, opět proti bezbrannému civilnímu obyvatelstvu. Represe proti civilnímu obyvatelstvu jsou bez sebemenších pochybností zločinem proti lidskosti. To, co se dnes děje na Ukrajině, to, čeho se dopouštějí ruští vojáci, opět hraničí s genocidou. Právě proto je důležité takové jednání odsoudit a vyslat vzkaz, že celý svět vidí, co zločinný ruský režim na Ukrajině rozpoutal. Poslat ruským občanům vzkaz, že je nejvyšší čas, aby se poučili z vlastní historie, nenechali se ohlupovat propagandou zločinné vládnoucí mafie. Poslat vzkaz, že bez poučení se z vlastních selhání, nebudou mít budoucnost. Právě proto je důležité pojmenovat a odsoudit to, co se ve třicátých letech událo na Ukrajině a připomenout, že něco takového je v civilizovaném světě naprosto nepřijatelné stejně jako je nepřípustná agresivní válka proti svrchovanému státu. Stejně jako jsou nepřípustné zločiny proti míru a lidskosti, válečné zločiny a zločin genocidia.
A pro mě osobně je projednávání tohoto usnesení ještě emocionálnější o to, že jednou z obětí stalinského hladomoru na Ukrajině byla i má prababička a další příbuzní. Nezbývá nám jen doufat, že se prostí Rusové ze selhání svých představitelů konečně poučí a začnou budovat demokracii a prosperitu pro všechny, nejen pro ty, kteří je stahují až na samé morální dno. Je to v zájmu Ruska, jeho občanů, jeho bezprostředních sousedů, ale i celého mezinárodního společenství. Je to v zájmu budoucnosti nás všech.
Děkuji.
