Jsem dalek od toho tvrdit, že "trh má vždy pravdu". Transparence na něm má své limity, konkurence není vždy skvělá a náklady pro spotřebitele na "efektivní volbu" jsou někdy příliš vysoké.

Přesto si dovolím prezentovat, či lépe zopakovat svůj dlouhodobý názor:

1. Tam, kde z objektivních důvodů hrozí vznik přirozených monopolů či oligopolů (nejen u mobilní telefonie či distribuce energií), musí stát nastavit a vynucovat nekompromisně pravidla, která sníží pro firmy "mono/oligopolní renty". A to v ideálním případě tak, že regulace sníží ceny pro spotřebitele při zajištění kvalitních služeb/produktů a neomezí ochotu firem provádět efektivní investice. Asi víte, že již roky píši o tom, že našemu státu se v tom nedaří, i když uznávám, že to není snadné.

2. V ostatních případech má kromě požadavku na vysokou transparenci hrát hlavní roli podpora konkurence. Či lépe omezení toho, co ji omezuje. A že toho u nás je. Proto si připlácíme nejen za mobilní telefonii, ale někdy i za bankovní služby či řadu jednotlivých služeb či produktů včetně těch, co stát za naše peníze kupuje v rámci veřejných zakázek.

Jistě, existují situace, které po neformálním, či dokonce formálním zásahu volají. Třeba ve formě mimořádné daně z excesivního zisku (tzv windfall tax). Ale zde neplatí jen "dvakrát měř a jednou řež". Měřit je třeba dokonce mnohem vícekrát, protože pochopení, kde končí zisky, spojené s dočasným zvýšením marží, není vůbec tak jednoduché, jak se zdá.