no, teď co říkal pan vicepremiér Bartoš, tak mi docela krásně nahrálo, nebyli jsme na tom domluveni. Protože jednotné environmentální stanovisko nebo jednotné environmentální povolení, chcete-li, vzniklo ještě za naší vlády na Ministerstvu životního prostředí. A my jsme se nakonec rozhodli jít cestou ještě větší integrace z jednoho logického důvodu. Já jsem o tom stále přesvědčen, že ten nový stavební zákon tak, jak byl ve své takové řekněme nejrobustnější podobě naší nebo minulou vládou předložen, tak nijak nezměnil ochranu hodnot stanovenou zákonem o ochraně přírody a krajiny. A to je nejdůležitější. A já taky úplně na rovinu říkám, že ty snahy byly. Protože umíte si představit, že samozřejmě se tam křížily plány a názory skupin, které byly naprosto protichůdné, protože developeři chtěli rychleji stavět, organizace aktivistické, některé ekologické organizace zase chtěly tu ochranu životního prostředí za každou cenu včetně možnosti vstupovat do všech řízení. To přece dobře víme. Tady je územní řízení, stavební řízení, předtím EIA, nějaké rozhodování. A nám všem šlo od začátku - nebo já jsem přesvědčen, že minimálně ve vládě nám šlo všem o jedno, aby se tyhle zájmy nějak provázaly, aby se zkoordinovaly. A to nebylo jednoduché.

A samozřejmě na nás byly také tlaky jako na Ministerstvo životního prostředí. A velké. Já jsem byl x krát samozřejmě osloven nejrůznějšími skupinami, jestli bychom tedy nebyli vstřícnější vůči té snaze rychleji stavět, já nechci říct za každou cenu rychleji stavět, ale rychleji stavět. A já jsem přesvědčen, že Ministerstvu životního prostředí se podařilo ten svůj hlavní cíl, tedy ochranu přírody a krajiny, i v té předchozí verzi nebo v tom stávajícím návrhu uchovat.

To, že ten systém bude jiný a bude integrovaný, nic nemění na tom, že stále bude například krajinný ráz nebo chráněné druhy chránit zákon o ochraně přírody a krajiny, který bude muset i ten úředník, ať už bude formálně sedět na stavebním úřadě, ale pořád to bude ten samý úředník, posuzovat podle stejného zákona a Ministerstvo životního prostředí bylo i dřív samozřejmě podle toho našeho návrhu v roli metodického orgánu, tedy toho, kdo vykládá ten zákon a kdo dává metodické pokyny pro ty jednotlivé úředníky.

Jenom pro zajímavost. V praxi - a to si myslím, že i pro vás bude pochopitelné, ono v těch tisících stránkách, které s tím jsou spojeny, a samozřejmě ve stovkách paragrafů se to ztratí, ale my jsme nakonec po mnoha a mnoha měsících debat v desítkách pracovních skupin, kde byli zastoupeni všichni, byli tam i třeba ty ekologické organizace, tak to mělo vypadat tak, že opravdu v těch zastavitelných územích obcí, v národních parcích a chráněných krajinných územích, tedy tam, kde ta ochrana životního prostředí má tu nejvyšší hodnotu, bude nadále podle zákona o ochraně přírody a krajiny rozhodovat správa národního parku a nebo správa té chráněné krajinné oblasti, to znamená ne ten stavební úřad, a to až do doby - a to bylo taky velmi cenné, že na tom byla ta dohoda - než v obcích vzniknou takzvané regulační plány. A ten regulační plán potom bude v budoucnu dokumentem, do jehož podoby budou právě správy národního parku a agentury zasahovat a jehož podobu budou také schvalovat. A to bylo velmi cenné. A to byla právě ta dohoda, kterou se podařilo učinit. A byla strašně důležitá v tom, že ty regulační plány dneska velmi chybí. A tohleto byla taková dohoda, že skutečně dokud nevzniknou, tak o tom budou rozhodovat ty správy národního parku nebo agentury chráněných krajinných oblastí, tedy lidé stejní jako doteď. No a potom se budou podílet tito lidé na těch regulačních plánech a teprve až ty regulační plány vzniknou, což mělo být několik let, tak pak se to rozhodování může případně přesunout někam dál.

A ještě jednu poznámku, co se týká výjimek o ochraně druhů v zastavitelných územích obcí, tedy uvnitř obcí, aby to bylo úplně jasné, nebo třeba o kácení stromů, což je velmi častý úkon, který se samozřejmě také posuzuje. Tak samozřejmě jak agentura ochrany přírody a krajiny, tedy správy CHKO, tak i správy národních parků budou stavebním úřadům, těm závěrům, dávat vyjádření. Ale lze si opravdu těžko představit, že se úředník nebude držet zákona o ochraně přírody a krajiny a vyjádření těchto správ, protože to je samozřejmě přezkoumatelné a zdůrazňuji, že stále tu metodickou roli tam bude mít Ministerstvo životního prostředí a také bude mít možnost hrát roli vrchního státního dozoru a v rámci vrchního státního dozoru bude tedy kontrolovat, zda úředníci stavebních úřadů dodržují platný zákon.

Takže když to shrnu, tak jsem opravdu přesvědčen - a věřte mi, že těch jednání byly ne desítky, ale stovky, já navazuji na to, co říkala paní kolegyně Berenika Peštová, protože se jich samozřejmě také velmi účastnila a měla na starosti na Ministerstvu životního prostředí právě tu klíčovou sekci, která pod sebou má zásadní odbory, které právě s tímto souvisí, ať už ochranu ovzduší, ochranu vod a další a další integrovaná povolení - že ten stávající zákon, jak byl předložen paní bývalou ministryní Dostálovou, prostě v žádném případě neoslaboval ochranu životního prostředí. Že se proti tomu v některých případech postavily některé organizace, já si myslím, že to je jasné, protože ony z logiky věci se vždycky snaží vyvážit tu rovnováhu někam řekněme v jejich prospěch, a naopak developeři se snažili vyvážit nebo to kyvadlo posunout zase naopak ve prospěch stavění, nechci říct úplně za každou cenu, ale v každém případě velmi urychleného.

Já mohu s klidným svědomím říct, že Ministerstvo životního prostředí i tedy v mém funkčním období se velmi snažilo, aby tam obhájilo - a také jsem přesvědčen, že obhájilo - ten princip, že lze integrovat, lze zjednodušit a zrychlit přípravu stavebního řízení, ale přitom lze nerezignovat na ochranu životního prostředí. To byl od začátku náš cíl. Tedy nestavět patnáct let a nedostávat ty lidi do šíleného stavu, ty stavebníky, ať už firmy, nebo stavebníky fyzické občany, občany, kdy on opravdu začne stavět a teprve za pět let mu někdo řekne, že mu chybí nějaké razítko, které kdyby na začátku věděl, že bude potřebovat, tak by se třeba choval úplně jinak. Nehledě na to, že to řetězení - a to všichni dobře víme - znamenalo, že všechny ty strany, účastníci, se mohli řetězovým způsobem nebo opakovaně hlásit, přihlašovat do těch jednotlivých řízení, ať už to bylo třeba rozhodnutí EIA nebo územní řízení nebo stavební řízení a v zásadě ve stejné věci. Proto jsme řekli, ať si ti lidé požádají a dostanou to jedno razítko.

Takže já chci zdůraznit, že i jednotné environmentální povolení není novinka. Je to něco, co vzniklo už za naší vlády, ale je to vlastně další razítko v rámci toho povolení. To znamená, je to určitě lepší, než šedesát jiných razítek, ale není to lepší, než jedno integrované povolení. A to si myslím, že je to hlavní. Ale rozhodně to neznamená, že by si Ministerstvo životního prostředí lehlo na záda ještě předtím a řeklo - dělejte si s námi, co chcete, hlavně rychle stavte, protože je po tom společenská poptávka. To určitě ne. My jsme věděli, že i my jsme byli v zájmu toho, aby se opravdu nepřipravovala stavba třináct, patnáct let, která potom reálně se stavěla dva roky, protože v tom jsme byli opravdu na chvostu. Ale byli jsme přesvědčeni a jsme přesvědčeni i dál, že lze stavět efektivně, rychleji a tedy pro toho stavebníka i levněji a přitom nemusí být oslabená ochrana životního prostředí. A k tomu směřovala naše podoba novely tak, jak ji paní bývalá ministryně Dostálová předložila.

Děkuji.