Cílem byla výměna zkušeností a poznatků delegátů jednotlivých stran. Celá konference se nesla v přátelském a soudružském duchu a docházelo k takřka všeobecné názorové shodě napříč různými tématy. Bylo povzbudivé vidět, že čeští komunisté nejsou pouze izolovanou bárkou v moři liberalismu a fanatického eurofederalismu, ale že i za našimi hranicemi se nacházejí lidé se stejnými názory i vzorci myšlení, opírající se o pragmatické uvažování, dialektický materialismus, internacionalismus a antifašismus. Navzdory geografické i kulturní vzdálenosti je situace v jednotlivých zemích podobná. Jsme propojeni mnohem víc, než si občas v naší české kotlině uvědomujeme, a neduhy, které sužují nás, se nevyhýbají ani »vyspělejšímu« Západu. Rostoucí inflace, pád životní úrovně pracujících i mediální hysterie směrem k Ukrajině je všude stejná, od Lisabonu až po Ostravu.
Až na to, že většina vlád na západ od nás se s tím snaží aspoň něco dělat. Ať už jde o snížení DPH, zastropování cen nebo zvýšení minimální mzdy. Ta německá se třeba v průběhu tohoto roku zvýší hned několikrát a v říjnu dosáhne 12 euro na hodinu. Což je nejen trojnásobek té české, ale zároveň také roční navýšení zhruba o 20 %. Někde to prostě jde.
Jako například spolupráce komunistů s odbory. Delegát z Velké Británie mluvil o tom, že i když jejich odbory nejsou komunistické, udržují s jejich stranou velmi dobré vztahy, a dokonce částečně přispívají na provoz jejich deníku. Těžko bychom hledali jakoukoliv paralelu s českými poměry. KSČM je nucena mít vlastní organizaci, protože největší odborový svaz ČMKOS je veden mužem, který v 90. letech pomáhal rozbít organizace ROH a postaral se o to, aby nové odbory byly bez komunistů. Tento duch přetrvává částečně i dodnes. A tak je to bohužel víceméně se vším. V České republice stále zůstává hořká pachuť, způsobena zejména historickým obdobím vlády KSČ, tedy něčím, co v západní Evropě neproběhlo. Kvůli nenávisti ke všemu, co připomíná minulý režim, se u nás přetrhaly vazby a zrušilo se i to, co bylo dobré a co na západě od nás normálně funguje a nikdo se nad tím nepozastavuje. I to je nejspíš příčinou toho, kde jsou oni a kde my.
Možná by se na ten Západ mohli občas podívat i představitelé současné vlády pětikoalice, aby zjistili, že i jejich kolegové z centristických a konzervativních vlád dělají kroky, aby pomohli lidem a ochránili je před současnou krizí. Nepomáhají jim sice nějak závratně, rozhodně méně, než bychom to dělali my nebo naši západní kolegové, ale dělají aspoň něco. Na rozdíl od asociálních a morálních kreatur typu Mariana Jurečky, který se s odboráři handrkuje o pár stovek, nebo Markéty Pekarové Adamové, podle které tu stát není od toho, aby pomáhal občanům.
Nedívejme se ovšem pouze na Západ. O tom, že jsme země, kde zítra znamená hluboký včerejšek, jsme se mohli přesvědčit i z vystoupení delegáta Maďarské strany pracujících. Situace v Maďarsku je diametrálně odlišná od toho, jak ji líčí mainstreamová média u nás. I přesto, že Orbánův režim je konzervativně a národovecky orientován, nedochází zde k žádné fašizaci, ani nejsou porušovány základní demokratické principy, které by byly neslučitelné s hodnotami svobodné Evropy. V Maďarsku se jen zkrátka vydali mírně odlišnou cestou v otázce zahraniční politiky i ve vztahu k Evropské unii. Dalo by se to jednoduše shrnout slovy, že hájí především maďarský národní zájem oproti jiným. Zde se opět nabízí srovnání s námi, zejména s vládními představiteli, kteří se více než o náš zájem a naše občany starají o Ukrajinu, nebo některými českými europoslanci, kteří již ve své hlavě žijí ve vysněné eurofederaci a podle toho i bohužel jednají.
Komunisté v zahraničí čelí podobnému tlaku
A tím se dostáváme k současnému konfliktu na Ukrajině, který byl samozřejmě také velkým tématem. Komunisté v zahraničí čelí podobnému tlaku jako my, kdy jsme nazýváni pátou kolonou Moskvy. A to i přesto, že nikdo z přítomných postoj Moskvy nehájil. Naopak, veškerá argumentace byla naprosto věcná, nenadržující ani jedné straně, a zaznělo mnoho hlasů, které trvaly na mírovém řešení situace. S tímto postojem vystoupila i zástupkyně z Finska, jejíž strana je v současné době pod velkým tlakem kvůli svému odmítavému postoji vstupu do Severoatlantické aliance. Rovněž zazněly hlasy, abychom nezapomínali na předešlé konflikty, v nichž byla jasným agresorem Severoatlantická aliance. A také na to, že se rozhodně nejedná o mírovou platformu, ale pouze o prostředek k dosažení cílů amerického imperialismu, ve vleku několika větších států Aliance. Řecký delegát v této souvislosti připomněl, že Turecko, které je členem NATO, již dlouhá desetiletí dodnes okupuje část Kypru.
Nejspíš si mnozí také kladou otázku, jak si KSČM vede ve srovnání s ostatními spřátelenými stranami v Evropě. Zejména po volebních propadech v posledních letech, které nás vloni dokonce dostaly před brány parlamentu, a v souvislosti se stále více diskutovanou »krizí české levice«. V nepříznivém stavu se nachází komunistické hnutí například ve Finsku nebo Maďarsku. Zde se v mnoha ohledech ještě ani nezačalo a místním představitelům se nedaří vystoupit ze stínu mimoparlamentního outsidera. Podobně je na tom Komunistická strana Německa, která je v mnohém zastíněna mnohem větší levicovou stranou Die Linke. Nevelká organizace je i ve Velké Británii, zde však spatřuji velký potenciál do budoucna, protože mají sice nevelkou, ale neustále rostoucí aktivní organizaci stojící na pevných základech.
České levicové hnutí má dobré jméno
KSČM tedy ani zdaleka není na odpis, jak by si mnozí naši kritici přáli. Možná to mnohé překvapí, ale české levicové hnutí má za našimi hranicemi dobré jméno a i přes nezdary posledních let jsme stále bráni jako silná organizace. Podobně jako například komunistické strany Řecka a Portugalska, které mají své zástupce nejen na půdě Evropského parlamentu, ale i parlamentů národních. Nutno však říct, že tyto strany, nerad to přiznávám, nás nejen početně, ale také svou aktivitou v mnohém převyšují. A právě od nich bychom se mohli učit, jak se dělá moderní komunistická politika.
Velkou inspirací, a nejen pro nás, může být i vzestup Belgické strany pracujících, která ještě před pár lety byla naprosto marginální organizací s volebními výsledky pod jedním procentem. Belgičané však nerezignovali, začali usilovně a zdola budovat vnitřně silnou stranu se značným vlivem na odbory a regionální politiku. Dnes mají stejný počet členů jako KSČM, preference kolem 10 % a jsou zastoupeni ve všech volených orgánech Belgie.
Je to pro nás inspirace, ale v mnohém také zdvižený ukazováček. Stále jsme nejpočetnější politická strana v České republice, se šesticiferným číslem voličů, zcela bez dluhů a s peněžitými i nemovitými prostředky, o kterých se mnoha jiným stranám ani nesní. Naše výchozí pozice je v mnoha ohledech mnohem příznivější než kolegů z jiných evropských zemí. A právě belgický příklad ukazuje, že i bez toho všeho, co máme k dispozici nyní my, se dá vybudovat silná a vlivná organizace. To se může během následujících let opakovat i v dalších zemích, kde je komunistické hnutí prozatím v pasivitě. A proto ani my nesmíme zůstat pozadu. Ačkoliv se to mnohým momentálně nezdá, máme dobré výchozí podmínky a společenská poptávka po racionální a levicové politice nám půjde brzy naproti.
