Jsou ve dvou rovinách. Kdysi, v 90. letech 20. století probíhala velká diskuse v tehdejším Evropském společenství (ES), už tehdy marketingově nazývaném EU, tento název pak byl zakotven i právně. Ta diskuse byla mezi příznivci rozšíření EU a jejího prohloubení. Považovalo se za vyloučené uskutečnit obojí najednou, protože by to mohlo vest k nestabilitě celého projektu EU. Nakonec ale postupně došlo k obojímu, i když s drobným posunem v čase, tedy že jindy probíhaly zásadní kroky prohloubení a jindy ta největší vlna rozšíření. Takto už před velkým rozšířením ES (říkejme EU, jak se to stejně používalo mimo právní kruhy) v roce 2004 proběhly zásadní změny legislativy a institucí EU smlouvou z Nice, ta nabyla účinnosti 1. února 2003 a přistupující státy do ní v podstatě nemohly nijak zasáhnout, k vyjednávání měly přístup jen jako pozorovatelé.
Pár let předtím proběhl neúspěšný pokus o Evropskou ústavu, kterou shodila referenda v několika členských státech. Nicméně Smlouva z Nice je jen kosmetickou úpravou Evropské ústavy. Např. vlajka EU se stejně v praxi používá, dokonce je to vymáháno, hymna se také hraje, a to tyto dva symboly EU nakonec ve smlouvě z Nice zakotvené nebyly, na rozdíl od úpravy v Evropské ústavě.
Následoval tedy krok velkého rozšíření 1. ledna 2004 o deset států (Česká republika, Slovensko, Polsko, Maďarsko, Slovinsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Malta a Kypr), později se postupně přidaly ještě tři další státy (Bulharsko, Rumunsko, Chorvatsko). Až po určité konsolidaci, která byla nutná po tak velkém rozšíření, došlo k dalším zásadním úpravám základních smluv EU. Tou velkou změnou byla Lisabonská smlouva, která nabyla účinnosti 1. prosince 2009. Znamenala další odebírání pravomocí členským zemím EU ve prospěch celku, další zavádění hlasování kvalifikovanou většinou.
Nyní jsme zase v podobné situací jako v letech 2001 až 2004, kdy se vyjednávalo zásadní prohloubení EU a současně její zásadní rozšíření. Probíhá to dokonce i podobnými instrumenty. Nedávno skončila tzv. Konference o budoucnosti Evropy (podobná konference se tehdy odehrála před uzavřením smlouvy z Nice). Probíhala bez větší pozornosti médií a členských států, alespoň těch, jimž její závěry hrozí sebrat další práva na úrovni EU. To je ovšem velmi riskantní nepozornost.
Jako při většině změn v EU se už zase má zhoršit právní a politické postavení členských států východního bloku, a to tím, že jsou vytvářeny další oblasti, ve kterých se má hlasovat kvalifikovanou většinou. Řekněme to otevřeně – taková hlasování Česká republika obvykle prohrává. Podobně taková hlasování prohrávají i všechny státy bývalého RVHP, které jsou dnes v EU, protože i kdyby hlasovaly jednotně, nestačí to ani na blokační menšinu, natož na nějaké prosazení rozhodnutí. Naopak Německu s Francií stačí jen menší množství spojenců a na většinu dosáhnou pohodlně, velmi snadno si také zajistí blokační menšinu. Takto krásně si to připravili za použití pro ně výhodného kritéria zalidněnosti, tedy oficiálně se poměřuje, kolik zemí pro daný návrh hlasuje a kolik procent obyvatel EU to představuje.
A jsme zase ve stejné situaci, Německo, Francie a Itálie plus Evropská komise vehementně navrhují další omezování jednomyslného hlasování, a naopak zavádění hlasování kvalifikovanou většinou, které je pro ČR a jiné menší nebo méně lidnaté státy vyloženě nevýhodné. A to v oblasti zahraniční politiky, například sankcí. Také je navrhováno rozšíření pravomocí EU v oblasti bezpečnosti či klimatické změny (a pod to lze schovat kde jakou ingerenci do života členských států a jejich občanů).
Souběžně se otevírá proces přijímání dalších států do Evropské unie, ať již z Balkánu (Severní Makedonie, Albánie, Černá Hora, případně Srbsko), z východní Evropy v okolí Černého moře (Ukrajina, Gruzie, Moldávie) a nezapomínejme že jedním z kandidátů na vstup do EU je už několik desetiletí i Turecko. I když poslední dobou svou kandidaturu moc nepřipomínalo, věci se mohou změnit s takhle velkým rozšířením, minimálně si může začít říkat o nějaké další obchodní a bezvízové výhody. Moldávie a Gruzie zatím nejsou oficiálními kandidáty na vstup do EU, ale Ukrajina před několika dny kandidátský status získala. A má i podporu Evropské komise pro zrychlený vstup do EU, až se z Balkánu ozvaly hlasy, že předbíhá oficiální kandidáty na vstup do EU právě z tohoto regionu.
Integrací těchto zemí do EU a zároveň znatelného omezení práv některých členských zemí, mezi něž se jasně řadí Česká republika, by nastal dvojí možný vývoj. Staneme se čistými plátci do rozpočtu EU (stejně už jím de facto jsme), dále se zhorší bezpečnostní situace v EU a k tomu do toho nebudeme smět mluvit. Jen plnit to, co nám z Bruselu bude nařízeno. Velmi neradostná perspektiva. Anebo se tím velkým rozšířením také může stát, že se EU rozpadne, případně že si jí některé státy přestanou všímat a budou řadu jejích nařízení ignorovat. To je ale až moc optimistický scénář, který předpokládá zcela jinou vládu České republiky. Následující rok všechno rozhodne.
