Úředníci EU již dlouho touží po posílení svých pravomocí směřováním k Evropské federaci. Jejich dlouhodobým plánem je vykořenit evropské národy a vytvořit jeden nadnárodní multikulturní superstát. Nejsou ale v názorech jednotní. Také proto je jeden názorový směr v EU označován jako eurofederalisté, druhý směr byl euroskeptický, a to už od konce minulého století. Myšlenka eurofederace měla logicky víc zastánců v institucích EU, myšlenka euroskeptická zase ve vedení národních států. Na příkladu Jana Farského, bývalého poslance za STAN, který jel studovat přeměnu EU na federaci do USA, se náhle ukázalo, že eurofederalistické myšlenky podporují i za mořem.
Tedy, jak vidíme, vznik Eurofederace je podporován jak přímo z Bruselu, tak i z USA. A naopak euroskeptické myšlenky mají ve vedeních národních států čím dál méně zastánců. Čím to je? Jednak odchodem Velké Británie, která bývala jádrem euroskeptických postojů. Tedy aby integrace v rámci EU nezasáhla příliš hluboko do rozhodovacích procesů v národních státech. Také měla Velká Británie vyjednanou řadu zásadních výjimek z evropských právních norem. Například týkající se vlastní měny, neúčasti v Schengenském prostoru, některých prvků vízové, azylové a přistěhovalecké politiky. A také nebyla signatářem Evropské charty základních práv a svobod.
Podle toho, že jsou právě navrhovány dvě stěžejní změny fungování EU, už bylo potřebného stupně unifikace názorů vlád národních států EU dosaženo. Jde o dvě zásadní změny, které jsou na úrovni nových základních smluv EU, ale zatím nemají tu formu. Většinové hlasování v těch hlavních oblastech, kde dosud zůstávalo jednohlasné hlasování a zásadní změna voleb do Evropského parlamentu.
Většinové hlasování je pro Českou republiku zcela nevýhodné. Nemá tu velikost, zalidnění, dostatečně silné spojence k prosazení vlastního názoru. Už to bylo mnohokrát rozebíráno, ale dívejme se čistě z hlediska ČR. Přijde tím navíc o právo veta, které by teoreticky mohla použít v opravdu sporných záležitostech mimořádného významu týkajících se bezpečnosti anebo zahraniční politiky.
Podobně změna voleb do Evropského parlamentu s vytvořením celounijních kandidátních listin. Vlastně by se volily jednotlivé celounijní frakce politických stran, jak jsou dnes v Evropském parlamentu přítomny. To je také nevýhodné pro Českou republiku. Výhodu zase budou mít kandidáti (a kandidátní listiny frakcí s názory tam převažujícími) z velkých zemí, zejména na západ od nás, především z Německa a Francie. Z jiného úhlu pohledu tam dostanou přednost progresivní názory (přijímání všeho nového, i kdyby to byly opravdu podivné odchylky a úchylky od normy), které jsou opakem konzervativních názorů (směřujících k zachování dosaženého, nabytého vlastnictví, klasických křesťanských hodnot, k podpoře rodiny). Je to zase další krok k podpoře vzniku Eurofederace.
Úředníkům z Bruselu to samozřejmě vyhovuje. Najednou se z nich stane opravdová vláda (z Evropské komise), opravdová ministerstva (z Generálních direktorátů), opravdový celounijní Parlament (z Evropského parlamentu). U nich se budou už vážně a přímo koncentrovat rozhodovací pravomoci. Možná dojde i na nějaké to přejmenování těchto institucí, aby se podtrhl jejich význam. A co národní vlády, ministerstva, parlamenty? Ty už zůstanou čistě na ozdobu, bez reálné rozhodovací pravomoci, protože v Bruselu už budou všechny pravomoci. Časem jim jistě budou sníženy rozpočty (vždyť hlavní linie národních rozpočtů se budou rozhodovat v Bruselu), prodají se některé budovy, sníží se počet poslanců, senátorů. Skoro by se dalo říct, že poslední zhasne. Volby do národních parlamentů už budou také nevýznamné a z toho důvodu se postupně sníží volební účast. A tím postupně zanikne demokracie jako forma vlády lidu na národní úrovni. Děsivá vize, ale bohužel zcela reálná. Pokud to tak necháme. Řešením je funkční zákon o referendu, včetně referenda o vystoupení z EU. Ať si to tam klidně zavádějí, ale bez nás. V SPD naopak upřednostňujeme spolupráci suverénních národních států na půdorysu V4+.
