Na Evropu dopadly dva ekonomické šoky: pandemie covidu-19 a eskalace války na Ukrajině. Pandemie narušila dodavatelské řetězce a ukázala, že spoléhání na plynulost dodávek čehokoliv je vysoce riskantní. Průmyslové giganty musely zastavovat výrobu, protože neměly dostatek součástek, protože se dodávky zpožďovaly a náhradní zdroje nebyly dostatečné. Organizování složitých výrob v on-time režimu se zhroutilo, nedostatkové součástky a materiály prudce podražily. Relativně drobné uvíznutí jediné lodi (Ever Given) v Suezském průplavu v červnu 2021 trvalo pouhých 6 dnů, ale mělo na světovou ekonomiku další zničující vliv. Ukázalo se, že přílišná závislost na čemkoliv je v ekonomice riziková. Konflikt na Ukrajině rychle přerostl v energetickou válku mezi Ruskem a Západem, kdy se v podstatě opět stala přílišná závislost – tentokrát na ruských energetických dodávkách – silnou zbraní, proti které nepomáhá armáda, a která znehodnocuje naše peníze tak dlouho, jak dlouho trvá hledání náhradních zdrojů.
Podíváme-li se o nějakých 1800 let zpátky, uvidíme Římskou říši ne vrcholu ekonomického rozvoje. Byla zde velká a malá města, zásobovaná potravinami a surovinami z venkova a z provincií. Bylo to levnější a řadu let to fungovalo. Když dodávky začaly váznout, slavné impérium se začalo rozpadat a nájezdy barbarů byly již útokem na civilizaci, která nebyla schopná sama sebe uživit, a tedy ani ubránit. Příznačné jsou z té doby pokusy o záchranu – třeba reformy Diocletiánovy, který reformoval státní správu, stanovil cenové stropy a přestal brát ohled na své oponenty. Možná se už o sto let dříve, za císaře Marca Aurelia, vedly řeči o tom, jak prospěšné je udržovat v provinciích výroby a ve městech pěstovat antické umění, budovat chrámy a organizovat obchody. Už tehdy muselo být ale jasné, že Římská říše upadá a trvalo zhruba 150 let, než prakticky zanikla.
Přiměřená míra soběstačnosti a schopnost země ji v případě potřeby rychle zvýšit, je klíčovým faktorem ekonomické síly. Velikost HDP, míra přidané hodnoty, nebo množství vyrobených aut není nakonec tak důležité, jako schopnost čelit riziku ekonomické izolace.
Evropská unie byla možná do roku 2019 dobře fungující a prosperující říší, ale již nyní vidíme, že se to může rychle změnit. Co trvalo ve starém Římě 150 let, to může dnes proběhnout desetkrát rychleji. Začíná to střídáním císařů, rozpadem provincií, úpadkem jedněch ve prospěch druhých, válčením, zbrojením, nejrůznějšími reformami a končí vypleněním Říma. Že by se dějiny tak triviálně opakovaly? Barbarů i Vandalů je kolem dost a na nedostatek naivní nečinnosti ve vlastních řadách si bohužel také stěžovat nemůžeme.
Margita Balaštíková
