V Českých Budějovicích se hrála česká hymna a člověku se při jejích slovech vyhoupla do oka slza: v sadě skví se jara květ, zemský ráj toť na pohled ... to je ta krásná země, země česká, domov můj ... domov, kde český zemědělec obdělává českou půdu, ze které máme každoročně s požehnáním prostřeno. Ano, zvykli jsme si na spoustu dováženého jídla, kupujeme rajčata v únoru, květák v květnu, chutnají nám olivové oleje, mořské ryby, francouzské sýry a italská vína. Fajn – však si na dovozy umíme vydělat vývozem pšenice, chmele, hovězího dobytka, mléčných výrobků a spousty dalších komodit. Ano, naše krásná česká země nás dobře živí. Važme si jí, střežme ji, nikdy jí nebudeme mít víc, naopak, zemědělské půdy každým dnem ubývá. A rozhodně je co zlepšovat: vstoupili jsme do EU a věřili jsme, že na větším trhu budeme mít větší šance, že budeme mít stejné podmínky, jako zemědělci v sousedních zemních. To byl ale omyl. připravují nás o živočišnou výrobu, vytlačují nás z trhu a nutí nás všemi těmi dotacemi a obchodními praktikami, abychom pokud možno vyráběli jen základní suroviny a veškeré zpracování, veškerou přidanou hodnotu přenechali konkurentům. Naše krásná země nám dává jedinečnou šanci zhodnocovat produkty rostlinné i živočišné výroby. Nenechme si to brát. Mezi výrobu potravin a jejich prodej na domácím trhu jsme vpustili maloobchodní řetězce, které se tu chovají jak na Klondajku. Propagují české potraviny, ale pak prodávají dovážené, snižují českým dodavatelům tržby pod výrobní náklady a podporují dovážené zboží. Nenechme si to líbit. Naše země nemusí být rájem jen na pohled, může to být země kvalitních a dostupných potravin z našich vlastních luhů a hájů. To je pro mne letošní poselství té otázky, kterou před 188 lety položil Josef Kajetán Tyl: Kde domov můj?