Vážený pane předsedající, vážená paní ministryně, milé kolegyně, vážení kolegové, já jsem čekal, jestli se někdo přihlásí, a kdyby to někdo udělal, tak to neudělám, ale aspoň někdo k tomuto tématu. Otázky životního prostředí a ochrany přírody jsou samozřejmě velmi zajímavé, populární, líbivé a jistě nikdo z nás nemůže zpochybňovat, že jde o důležitou a podstatnou věc, byť někdy mi v tom chybí racionální poměr, námitky, které pak zanikají v té omáčce, v tom, co se někdy říká a deklaruje. Vůbec nic nenamítám proti tomu, co tu zaznělo, ať už to řekl zpravodaj nebo paní ministryně včetně toho, co to bude obnášet z hlediska investic, nákladů atd. Ale promítněme si to do reálného života. Promítněme si to, tyto otázky pak vidíme velmi často, jak v reálném životě vypadají, jak tady o nich jednáme a jak je pak vidíme třeba na obcích, jak se s těmito záležitostmi zabýváme, respektive jak reálně fungují.
Připomněl bych také každoroční projednávání zprávy o životním prostředí a jednu část, kde je realisticky popsáno, jak to vypadá. My v kapitole „financování životního prostředí“ vidíme každoročně palec nahoru, smějící se smajlík o tom, že každoročně stoupají výdaje veřejných peněz do oblasti životního prostředí, což je samozřejmě v pořádku a bude to ještě více a více. Ale je v tom trochu nepoměr ve výsledcích. Velmi často v některých kapitolách je vidět naopak palec dolů, mračící se smajlík. Ukázka toho, že investujeme poměrně velké peníze a výsledky mnohdy nejsou úplně uspokojivé.
Také velmi často, když se poukazuje na nějaký nešvar nebo na to, že něco nefunguje, tak se neargumentuje ani tak věcně, ale hlavní argument je, kolik jsme do té věci investovali, o kolik víc jsme v dalším roce investovali než v předcházejících letech. A měřítkem úspěšnosti potom je množství utracených peněz. Ale to nemůže zůstat jen u toho, protože výsledky se nedají měřit penězi, respektive nejde to vysvětlit jen tím, že dáme větší množství peněz a nějak se to vyřeší. Nevyřeší. Zdroje prostě nejsou, jak někdo říkal. A dnes to tady také zaznělo.
Řekl bych tedy jen v náznaku, ve zjednodušení čtyři vrstvy okolností, které se dají zobecnit. Nejen v oblasti životního prostředí, ale ještě daleko více. Zaprvé jsou to ideály, nějaké vize, záměry, které máme. Zadruhé finance, především ty veřejné. Zatřetí lidské zdroje. A začtvrté cílení a počínání, které je někdy vyhrocené až do nějakého extrému.
Pokud jde o ty ideály, tak my je velmi často máme vznešené, vysoké, často ale jsou také mimo realitu, protože jsme chtěli víc, než jsme schopni udělat, a jak známe heslo cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly, a potom také vidíme – a to tady také zaznělo, že po mnoha letech, kdy říkáme, že něco musíme a utrácíme na to peníze, výsledky nejsou úplně pěkné. Čili peněz je stále více a poměrně i dost a je otázka, jestli se utrácejí úplně efektivně.
Druhá oblast, jak jsem řekl, jsou finance, především veřejné. A zase bych se vrátil k té zprávě a nejenom k ní, že opravdu do oblasti životního prostředí nejenom v minulosti, ale v budoucnosti, v budoucnosti ještě víc prostřednictvím různých nástrojů, především evropských fondů nebo modernizačního fondu, do této oblasti půjde ještě daleko víc peněz. Je otázka, jak budou efektivně vynakládány. Pro ilustraci uvedu jeden příklad z mnoha, říkejme mu případ Chřástal. A jistě bylo před mnoha lety, když se s tím začalo, dobrý úmysl pomoci Chřástalovi, aby přežíval, a tak se přišlo s tím, že louky, kde žije, se budou kosit jenom jednou za rok po nějakém datu, dejme tomu po 15. srpnu příslušného roku. A protože ti zemědělci by tam jinak hospodařili, tak se jim dávají dotace. Bohužel, už na začátku, jak na to nebyl čas, dělalo se to pozdě, tak to mapování výskytu Chřástala se dělalo tak jako plus minus, kde tak by asi mohl být. A bohužel ani po mnoha a mnoha dalších letech se tomu moc nevěnovalo, čili existují mapy výskytu Chřástala, ale oni moc nesouvisí s realitou. Protože to nikdo moc nekontroluje, později jsme zjistili, že ty mapy si často velmi malují samí zemědělci, protože je to výhodné, když někde sekám a čím méně sekám, tím víc dostávám peněz. A bohužel to uteklo někam, kde nakonec to nikoho nezajímá. Dokonce ani ty orgány, které to vyprovokovaly, v jejich zájmu se to dělá, tzn. orgány ochrany přírody. K tomu se dostanu ještě později. Bohužel pak se dostáváme do situace, kdy všichni jsou tak nějak spokojeni. Čerpáme evropské dotace, evropské fondy, hurá. Zemědělci mají peníze, jsou spokojeni. Státní ochrana přírody říká, že chrání v tomto případě Chřástala. Jenom jsme nějak zapomněli na toho samotného Chřástala. Už ani nejde o něj, protože už dávno je jinde, než jsou ty mapy. Ona to není kytka, prostě je to pták, takže je někde jinde, a utrácí se peněz a těch není málo, a to je jeden z příkladů z mnoha jiných. Takže musíme si občas umět říct ty věci a dělat je do nějakého důsledku, a to souvisí se třetím bodem, co jsem tady říkal, to jsou personální kapacity, lidé. Zvyšujeme obecně pravomoci státních orgánů ochrany přírody, to je fajn, bylo by to dobře, kdyby ty věci fungovaly, ale to něco stojí. Měli bychom jim tedy zvyšovat alespoň tabulková místa, ale to se děje velmi málo nebo vůbec. Ale totiž i kdyby jsme jim zvýšili ta tabulková místa, tak kde ty lidi seženou, kde seženou zaměstnance kvalifikované na ta místa? A bez toho to nejde. Čili samo o sobě zvyšování pravomocí orgánů ochrany přírody zase nevede k ničemu ve výsledku. Ale vždycky to něco bude stát. Jak už jsem uváděl, zdroje nejsou.
A čtvrtá věc je to cílení a počínání někdy až do extrému, ať už na začátku nebo na konci nebo v průběhu a velmi často bohužel to končí tak, že ti úředníci, když mohou a když chtějí, využívají ty svěřené pravomoci a někdy právě až moc a až do extrému a v té samotné věci pak dělají medvědí službu. Pak vidíme, jak dokáží velmi přísně se chovat k některým lidem, slušným podnikatelům, a naopak si někdy nevědí rady, když proti nim stojí například silný investor nebo finančně zdatný investor. Je to, jak jsem řekl, obecnější poznámka a samo o sobě ty ideály, všechno je to hezké, ale bude to stát spoustu peněz a je otázka, jestli a jak to dokážeme zvládnout. A protože ty peníze nemáme a platí to zase docela obecně, tak si je půjčujeme. Půjčujeme si je jako stát, poslední dva roky si půjčuje ve velkém jako Evropská unie, připomínám těch 750 mld. europůjčky, a tomu fondu pak říkáme fond pro budoucí generace, a je otázka, kam až to může jít a k čemu to vede a jestli to opravdu vede k výsledkům. O tom trochu pochybuji a jenom říkám, že někdy méně je více, a proto když vidím ten materiál, tak jak byl zpracován a jestli ho dělal tým lidí a jestli teoreticky je to všechno hezky udělané, je to 50 stránek textu, kde se všechno dobře popisuje, a je otázka, kde skončíme za deset let a kolik desítek, spíše stovky miliard na to utratíme, s jakým efektem a jestli jsme schopní si alespoň někdy přiznat, že některé věci nefungují. Děkuji za pozornost.
