Evropská komise navrhuje desetinásobné snížení maximálního povoleného výskytu. To není trošku, o trošku, jak říkal pan ministr. Znáte Frédérica Bastiata, francouzského politika z 1. poloviny 15. století? Ten napsal moc hezké pojednání, co je vidět a co není, a jiné ekonomické záhady. Podle něho jakýkoli zákon nemá jediný následek, nýbrž celý jejich sled. Jeden je bezprostřední, ten se projevuje svou příčinou a je vidět. K těm ostatním dochází postupně a nejsou tedy zprvu vidět.
My zákonodárci můžeme mluvit o štěstí, podaří-li se nám ty důsledky předvídat. To je naše každodenní práce, proto jsme tady. Rozdíl mezi dobrým a špatným zákonodárcem spočívá v tom, že ten první omezuje své konání na viditelný následek, zatímco ten druhý dbá nejen toho, co je vidět, ale i toho, co bychom měli předvídat. V tom je obrovský rozdíl, protože bezprostřední následek bývá příznivý, zatímco ty pozdější neblahé.
Mám před sebou vystoupení, které je sestaveno z úryvků důvodového zprávy, kterou jste určitě všichni četli. A já jenom připomenu pár bodů: „azbest je vysoce škodlivá, rakovinu zapříčiňující substance a boj s rakovinou je unijní prioritou.“
Evropská unie, jak je zřejmé, v boji s klimatem jde cestou uhlíkové neutrality. A předpokládá, že řadu domů, v nichž je azbest, ještě před svým zákazem v roce 2025, nebo byl před svým zákazem použit, česká v rámci Green Deal renovace s cílem zvýšení energetických úspor. To tady dosud nepadlo. Evropské komise mluví o renovační vlně. A kvůli ní se má podle závěru komise postupně zvyšovat množství pracovníků, kteří budou vystaveni azbestu v nejbližších 10 letech právě při renovaci budov. Strana 2 důvodového zprávy: „Komise pro přijetí této regulace argumentuje tím, že v případě expozice azbestu bylo vědecky dokázáno, že jakákoli koncentrace azbestu je zdraví škodlivá.“
Kolegové, kolegyně, existuje ale řada látek, škodlivých látek, ba dokonce karcinogenních látek, které se v prostředí člověka a jeho civilizace prostě nacházejí. O řadě z nich víme. Řada z nich je regulována. A používání azbestu, o kterém se tu mluví, bylo zakázáno už před 20 lety. Mnoho z těch zakázaných, nebezpečných, karcinogenních látek má nějaké prahové hodnoty, které by neměly být překračováno. Mnoho z těch látek ale ani neznáme. A každý den jsme jim vystavováni, aniž bychom o tom měli tušení. Mnoho jich také známe a vystavujeme se jimi dokonce dobrovolně. Mnozí rádi. Je-li řeč o azbestu a rakovině plic, kterou může azbest způsobit, můžeme jmenovat třeba i kouření. Jaké dané prahové koncentrace těchto látek, které si připouštíme, tak naše zlozvyky, jako je kouření, kterým se vystavujeme dobrovolně, ukazuje na několik věcí. Bylo by velmi jednoduché – a my to tady lusknutím pera můžeme učinit – jednoduše zákona nebo směrnicí takové karcinogenní látky zakázat úplně. Stanovit limit na nulu. Vyjádřit tyto substance z našeho života. Proč to neděláme? Asi mnozí z nás tuší. Bylo by to extrémně nákladné. Mohli bychom přece už dnes říct: „žádný azbest kolem nás!“ A nařídit – copak rekonstrukci, nařídit demolici všech budov, které obsahují azbest. Proč jsme to neudělali? Řeknete – evidentní nesmysl! Ale teoreticky to možné je. Proto každá společnost volí míru rizika, která odpovídá nákladům a přínosům. Pojďme se tedy podívat, jaké náklady má tato regulace mít.
Důvodová zpráva na straně 10 uvádí, že 125 – 125! ze 100 tisíc exponovaných zaměstnanců se může v nejbližších 40 letech nakazit a u nich rozvinout rakovina plic nebo mezoteliom. Tedy když směrnici nepřijmeme, zemře následkem současných expozic azbestu v příštích 40 letech 707 lidí. Když naopak přijata bude – pokračuje důvodová zpráva na straně 12 – mohlo by se zabránit 663 případům onemocnění. Finančně vyjádřený přínos je odhadovaný mezi 166–323 miliony eur. Na jedné straně přínosy, řekněme si to tedy rovnou – sama komise v důvodové zprávě uznává, že tato iniciativa, dnešní tisk, by mohl vést k vyšším provozním nákladům pro podniky, které budou muset přizpůsobit své pracovní postupy tak, aby splňovaly novou limitní hodnotu expozice na pracovišti (důvodová zpráva na straně 12).
Komise tak pokračuje: „odhaduje se, že mírnému negativnímu dopadu bude čelit jen několik malých podniků v omezeném počtu odvětví, například opravy elektrických zařízení. Náklady se pravděpodobně do značné míry přenesou na zákazníky.“
Komise tím bezděčně přiznává, že náklady na realizaci této legislativy zase až tak nízké nebudou. Mohou-li vést po promítnutí do konečných cen až k tak významným odkladům renovací domů. Při přechodu na navrhované vyhodnocení měření azbestových látek ve vzduchu na pracovišti pomocí elektronové mikroskopie budou na základě zkušeností členských států – zase cituji z důvodové zprávy – které je používají, laboratoře potřebovat 2–3 roky na přizpůsobení. To znamená, nejde o nic zanedbatelného, o čem se to tady bavíme.
Dále – 97 % pracovníků vystavených azbestu podle komise pracuje ve stavebnictví. Přitom naprostá většina podniků, které budou zpřísnění regulace muset absorbovat, je z okruhu malých a středních podniků. Tedy těch, které jsou pochopitelně nejzranitelnější, ale zároveň tvoří páteř ekonomiky a zaměstnanosti. To přiznává komise na straně 15 důvodové zprávy, kdy říká: „snížení limitní hodnoty expozice na pracovišti pro azbest se s větší pravděpodobností dotkne malých podniků, které tvoří 99,32 % podniků pracujících s azbestem ve všech odvětvích.“
Komise tvrdí, že jedním z pozitivních dopadů této regulace má být snížení konkurenčních rozdílů mezi podniky působícími v členských státech s různými vnitrostátními limitními hodnotami expozice na pracovišti pro azbest (strana 15 opět kdybyste to chtěli najít). Ale na druhé straně 99 % podniků pracujících s azbestem jsou malé a střední podniky. Což jsou vlastně, ty, které se pohybují na vnitrostátním trhu. Ne na zahraničním trhu. Jejich působnost není nadnárodní jak říká komise, čímž argumentuje, aby se vybalancovaly rozdíly mezi jednotlivými státy. To ostatně přiznává sama komise o kousek dál (opět na straně 15), kde píše: „většinu činností souvisejících s azbestem vykonávají podniky působící pouze v jednom členském státě. Koneckonců sám senátní výbor pro evropské záležitosti upozorňuje na nutnost minimalizace zbytečné administrativní a ekonomické zátěže. Tak se pojďme podívat na odhadované náklady. Určitě jste to, milí kolegové, četli. Důvodovou zprávu.
Tak já vám to číslo zopakuji – odhadované náklady v rámci Evropské unie jsou dvě miliardy eur. Vzpomínáte na ekonomický přínos? 323 miliony eur. Je to skoro desetinásobek. A to nemluvím o nákladech na zavedení digitálního deníku budov. Hovořila jsem o tomto tisku se starosty ve svém senátním obvodě. A ti se děsí. Protože přesně vědí, které školy v jejich obvodě byly postaveny za pomoci azbestu, který – dneska ho tady máme na tapetě, ale upřímně v minulosti to byl obrovský průlom a obrovský stavební boom a podpora. To znamená, ten azbest v historickém měřítku nelze jenom tak zatracovat. To, že tady bylo řečeno, že máme čerpat evropské dotace, to mě upřímně neuspokojuje. To nejsou cizí peníze, ty evropské, to jsou přece naše peníze. Stejně jako vaše. Takže pro mě neznamená, že ty peníze spadly z Marsu. To my sami jsme si přece každou korunu do těch evropských fondů vložili. A to není všechno. Nevím, jestli jste zaregistrovali tu jednu větu v důvodové zprávě, ve které komise říká: „předloží návrh povinné kontroly výskytu azbestu před prodejem či pronájmem budov či v jiných rozhodujících cyklech. A jsme zpět u Frédéricka Bastiata – vše je otázkou míry a přiměřenosti toho, co je vidět dnes, a toho, co vidět není. A co způsobíme, když tento tisk přijmeme. Moderní mluvou dneška: „azbest je zlo a jeho vymýcení je dobro.“ Otázka zní, stejně jako u regulace covidu, zbraní či nenávisti, za jakou cenu a s jakým úspěchem. Milí kolegové nikdo netvrdí, že regulace azbestu by měla být nulová. Přínosy, které komise v odůvodnění svých návrhů předkládá, se však z makropohledu nezdají být nijak závratné.
Stejně tak důsledky ponechání dnešního stavu se stejným makropohledem nezdají být tak šíleně šokující v porovnání s celou řadou rizikových aktivit a chování, které z pochopitelných důvodů neregulujeme protože náklady nesnesou porovnání se zanedbatelnými přínosy jejich regulace. V nadsázce bychom mohli říct, že už bychom zítra měli zakázat kuchyňské nože, kladiva, auta nebo schody protože ročně způsobují v Evropské unii zcela jistě mnohem více úmrtí, než jaká podle komise způsobí nečinnost a ponechání už dneska velmi přísné regulace azbestu ve stávajícím stavu. Veškerého rizika prostě není možno se zbavit. Lidský život je stoprocentně smrtelný.
Děkuji za pozornost.
