Regiony musí mluvit do rozšíření mýtného

Milan Chovanec

SOCDEM

Počítalo se s tím již při výběru provozovatele mýtných bran, kdy to byla jedna z podmínek výběrového řízení. Stranou teď ponechejme, proč se to od roku 2007 podařilo jen přibližně na polovině plánovaných cest. I to, kde se stala chyba a kdo ji udělal. Vyšetřování v tomto duchu provádí Nejvyší kontrolní úřad. Plán ministerstva získat další peníze na údržbu, mnohdy značně zanedbané dopravní infratruktury, zdá se na první pohled dobrý. Již při druhém čtení však narazíme na mnohá „ale“.

Na jedničkách se nebudou stavět elektronické mýtné brány a nepočítá se ani s možností satelitní technologie. Resort dopravy pro kamióny chystá viněty, tedy obdobu dálničních známek. Vzhledem k tomu, že si ji budou muset koupit všichni dopravci, je pochopitelné, že protestují. Zvyšuje jim to náklady. Daleko závažnější však je, že se tak eliminuje regulační efekt, které výkonové mýto nabízí. Dá se totiž předpokládat, že přibude těch, kteří se již dnes mýtným branám vyhýbají a používají silnice nižších tříd, které jsou bezplatné.

Je naprosto nepřijatelné, aby rozhodnutí rozšířit mýtný systém nebylo projednáváno s regionální politickou reprezentací. Reálně totiž hrozí, že se kamiony přesunou v ještě větší míře na „bezplatné“ silnice, které nejsou na takové zatížení stavěné a připravené. Obce a kraje, kterým tyto silnice patří, se přitom již dnes potýkají s naprostým nedostatkem finančních prostředků na nejnutnější opravy a údržbu. Odborné studie dokládají, že se těžká nákladní vozidla podílejí ze tří čtvrtin na celkovém opotřebení komunikací. Přelití, třeba jen stovek kamiónů na komunikace nižších tříd, by tak pro mnohé obce znamenalo katastrofu a neúměrné zatížení rozpočtu. Navíc je zřejmé, že provoz nákladních vozidel na úzkých a křivolakých okreskách významně ohrožuje bezpečnost všech účastníků silničního provozu.

Mýto sloužilo odnepaměti k úhradě nákladů na stavbu silnic. Poplatky na vybraných úsecích silnic vybírali již před 2700 lety v Babylonu. Peníze od cestujících obchodníků čile vybírali ve starověké Arábii a Indii. V Evropě germánské kmeny již před mnoha staletími zavedly mýtné za průjezd alpských průsmyků. Výnosný byznys, spojený s vybíráním silničních poplatků, se ve středověku rozšířil i v naší kotlině. Mýto se vybíralo na hlavních cestách z Prahy k hranicím a Moravu tehdy protínala zpoplatněná „severojižní magistrála“. Vybrané poplatky si nejprve nárokoval panovník. Postupně však stále více práv i povinností přecházelo na vlastníky cest, tedy šlechtu a města. Ti měli přikázáno cesty za vybrané peníze udržovat a potírat lapky a poberty. Okolí silnice mělo být navíc pro přehlednost „vymýceno, co by kamenem dohodil“.

Mýtný systém jako zdroj financí pro údržbu silnic vydržel až do postmoderní doby jedenadvacátého věku. Namísto moudrého panovníka poplatky u nás dnes vybírá stát, reprezentovaný řádně zvolenými politickými představiteli. Právě jim by neměl být lhostejný stav silnic, úzké a křivolaké okresky nevyjímaje. Ještě před tím, než na nich, díky rozšíření mýtného systému, řada kamiónů vytlačí koleje, je proto nutné jednání s jejich správci. Tedy se zástupci krajských a obecních samospráv. Že se tak dosud nestalo je alarmující. Vypadá to totiž, že představitelé státu nechávají regiony napospas osudu a problémy, které svým krokem způsobí obyvatelům, je nezajímají.