Po pravdě řečeno, tento koncentrák pro Cikány, jak se tehdy říkalo, nebyl v krutosti a sadismu rozdílný než leckterá nacistická zařízení té doby. Když slyšíte vzpomínky přeživších kolik dětí tam zahynulo, na ubíjení nezletilých, na nesnesitelné životní podmínky a trápení, ale i zacházení s mrtvými, je to opravdu děsivé. To vše patří k temným stránkám našich dějin.

Jako téměř každý evropský národ jsme se i my během dvacátého století dopouštěli krvavých zločinů. Snad jedině Skandinávci se podobným excesům v tomto období vyhnuli. Kultura různých národů se pozná podle toho, jak se se svou minulostí vypořádají a jak se jí snaží také napravit.

Nesmutnější na tom je, že se náš postoj a zacházení s Romy příliš nezměnilo, nebo se mění jen velmi pomalu. Vzpomeňme žhářské útoky a další rasově motivované zločiny, vyhazovy z bytů, romská ghetta a podobně. Posledním takovým příkladem byl postoj úřadů k Romům z Ukrajiny, kteří prchali před ruskou agresí. Samozřejmě, že s nimi bylo zacházeno jinak než s ostatními válečnými uprchlíky. To vše je velká ostuda českého národa.

Včera ale přece jenom svitla naděje. Téměř třicet let po prezidentu Havlovi, jehož návštěvu v roce 1995 si ještě dobře pamatuji, přijela na pietní akt hlava státu společně s předsedou Senátu Milošem Vystrčilem a předsedkyní Sněmovny Markétou Pekarovou Adamovou. Prezident Petr Pavel a ostatní ve svých projevech před početným publikem řekli, co bylo nutné a potřebné.

Doufám tedy, že nezůstane pouze u slov a že se opravdu konečně začne náš postoj k Romům měnit, čelními politiky počínaje, přes státní i obecní úřady, po běžné občany a že se konečně začneme chovat k Romům jako ke svým spoluobčanům, kteří jsou v našich zemích usazeni již po staletí.

Dejž to Pán Bůh.