Jak všichni víte, tento návrh je diskutován již poměrně dlouho. Zákon má svoji historii, v Poslanecké sněmovně i v tom předchozím období. Ta současná podoba návrhu, který se dostává dnes na stůl pléna Senátu, je výsledkem opravdu rozsáhlých debat mnoha aktérů.

Dovolte mi, abych připomněl hlavní obsahové změny, které jsou předmětem naší diskuse.

Zaprvé je to posílení manažerské role ředitele školy ve vztahu k uvádění nebo vstupu do profese učitele. Jde o to zavedení možnosti uznat na omezenou dobu předpoklad odborné kvalifikace učitele 2. stupně základní a střední školy k výuce předmětů, které svým charakterem odpovídají absolvovanému studiu.

Dlouhodobě je určitou tendencí ministerstva školství i celé řady politiků, kteří se zabývají vzděláváním, posilovat roli ředitele jako toho, kdo rozhoduje o vzdělávací agendě školy. Dobře víte, mnozí z vás jste starostové, že v dnešním decentralizovaném modelu ve skutečnosti ředitel školy má celou řadu dalších úkolů, zodpovídá nejen za bezpečnost práce, hygienické předpisy, požární předpisy a podobné věci, odpovídá za vyřizování účetnictví školy a podobné věci. To je úloha, která úplně nutně nesouvisí s jeho primární zodpovědností. Ale myslím si, že dnes míříme ke stavu, kdy zdůrazňujeme zodpovědnost ředitele za vzdělávací agendu a hledáme cesty k tomu, jak mu například prostřednictvím středního článku ulevit od některých administrativních povinností, byť v tom lze udělat mnohem více. Ale je to důležité. Panuje poměrně široký konsensus o tom, že ředitel je ten, kdo má nastolovat vzdělávací agendu, proto také je nejkompetentnější posoudit, koho ve škole potřebuje.

Osobně musím říct, že jsem přesvědčen na základě své předchozí profesní zkušenosti rektora univerzity, který měl koneckonců zodpovědnost i za přípravu učitelů, že do učitelské profese dnes má vést řada cest. Jednou z nich je cesta pro ty, kteří po maturitě již vědí, že chtějí být učiteli, další cesta je otevřena a má být otevřena pro ty, kteří to třeba zjistí po absolvování bakalářského studia, získají tu kvalifikaci v navazujícím magisterském studiu. Ale jsem přesvědčen o tom, že je také rozumné, aby existovala cesta pro ty, kteří k tomu rozhodnutí vstoupit do učitelské profese dospějí někdy později ve své kariérní dráze. Těm toto opatření tu cestu otevírá.

Druhou důležitou věcí je ukotvení adaptačního období pro nové učitele, ukotvení podpůrných pedagogických pozic a pozice třídního učitele.

Dalším bodem, který vzbuzuje velkou diskusi, na našem výboru jsme tomu věnovali veškerý čas, věnovaný tomuto návrhu, je otázka požadavku na odbornou kvalifikaci speciálního pedagoga, školského logopeda a asistentů pedagoga. Další oblastí je úprava oblasti vzdělávacích programů pro pedagogické pracovníky. Dále obsahuje ta novela zakotvení zákonného pravidla o výši platu, dále obsahuje celou řadu drobnějších úprav, u kterých se teď nechci zastavovat. Věřím tomu, že jste s nimi dostatečně obeznámeni.

Dovolím si úvodem jednu obecnější poznámku. K té předlože přicházím ve velmi pozdním stádiu v roli ministra školství. Protože jsem mezi kolegy senátory, dovolím si přiznat, že i já pociťuji mírné rozpaky nad některými konkrétními pasážemi toho návrhu. Zároveň ale mám respekt k té debatě, která probíhala poměrně dlouho. Jsem samozřejmě loajálním členem koaliční vlády a respektuji koaliční dohody. Proto podpořím ten návrh v podobě, která přišla z Poslanecké sněmovny.

Přiznávám, že mám určité pochybnosti zejména k té pasáži, která se týká oblasti platů. Mám pochybnosti, které jsou trojího druhu. Moje první pochybnost je principiální. I ve své předchozí profesní zkušenosti jsem byl velkým zastáncem kolektivního vyjednávání, toho, že se o platech vyjednává. S výjimkou jedné skupiny, a to jsou zákonodárci, kteří nemají s kým vyjednávat, proto jejich výše platu je nejlépe ošetřena nějakým automatem.

Budeme-li fixovat výši platů jednotlivých profesních skupin, vyvoláme nepochybně dříve nebo později určitou soutěž o to, která profesní skupina si zajistí jaké postavení vůči průměrnému platu. Koneckonců už takové nároky od některých profesních skupin zazněly, zazněly od policistů, s požadavkem 140 procent. Já bych tak očekával, že časem, teď to berte trochu jako žert vůči přítomným lékařům, přijde požadavek příslušných organizací reprezentujících lékaře na 400 nebo 500 procent.

Ale prostě je logické, že to vyvolá vlnu požadavků tohoto typu. A nahrazujeme kolektivní vyjednávání, které ve vyspělých zemích je základním nástrojem stanovování platu vlastně automatickou úpravou. Moje druhá pochybnost je strategicko-taktická. Zdá se mi, že jsme jako politická reprezentace upřeli pozornost jenom na jednu položku, která je důležitá ve vztahu k personálnímu řízení škol. Na výši platu. Kdybych – a to je „kdyby“ – já mohl být na počátku toho vyjednávání, dával bych na stůl nejméně 3 věci: za prvé kariérní řád pro učitele, který by umožnil odpoutat ten systém odměňování od pouhého principu odpracovaných let směrem k růstu kvalifikace, k dalšímu vzdělávání učitelů, což je téma, které bylo aktuální naposledy v době, kdy byl ministrem školství pan profesor Štech. Tehdy se významná část učitelské veřejnosti a také politické scény následně postavila proti tehdejšímu návrhu, ale to téma prostě není ze stolu. Ve většině zemí je odměňování učitelů postaveno na dalších principech, nejenom na těch odsloužených letech. Součástí té debaty o platech podle mého soudu také legitimně má být debata o té přímé pedagogické povinnosti. A zároveň debata o rozdělení role učitele a nějakých podpůrných pozic, debata o dalších povinnostech učitelů, to je legitimní téma. A myslím si, že se v té diskusi měly tyhle ty věci debatovat současně s tím tématem výše platu. Ale to je „kdyby“. Jen přiznávám, že moje určitá pochybnost nad tím současným stavem toho návrhu souvisí s tímhle. No a třetí pochybnost, jako ministra školství, se týká technické proveditelnosti toho návrhu a jeho případné diskutability, protože sice máme v koaliční dohodě závazek ke 130 %, ale dobře víte, že 130 % průměrného platu je něco, co s jistotou víme vždycky jenom zpětně. Dokonce zpětně vlastně v intervalu 2 let, jak dobře víte z debaty o platech ústavních činitelů. Statistický úřad má spolehlivá data až s jistým časovým odstupem. A vlastně všechna ta technická řešení, která jsou možná pro ošetření toho závazku, budou vyvolávat debatu. Jednou možností je podívat se na ta jistá, spolehlivá data z minulosti, případně je nějakým způsobem interpolovat, promítnout do budoucnosti na základě obvyklého meziročního růstu platů, to byl původní návrh Ministerstva školství. I tohle řešení by vyvolávalo diskuse, protože žijeme ve velmi ekonomicky těžko předvídatelné době. Je jasné, že tempo růstu mezd v těchto měsících a letech neodpovídá úplně těm pravidelným trendům, které jsme zažívali v těch klidnějších ekonomických časech. Druhé řešení, které pochopitelně preferují dotčení aktéři, spočívá v tom, že bychom využívali prognóz. Když se podíváte na to, s jakou přesností se dařilo v minulém roce prognózovat růst mezd, zjistíte, že každého čtvrt roku se ty prognózy poměrně výrazně liší. Prostě žijeme v ekonomicky nejisté době. A prognóza platů, mezd je vždycky vystavena asi větší nejistotě, než jiné ekonomické parametry, protože rozhodování o platech, mzdách je výsledkem politických rozhodnutí, kognitivního vyjednávání ve firmách. Není to žádný přírodní proces, který by podléhal nějakým zákonitostem. Takže budeme-li odvozovat ten závazek 130 % od prognóz, vždycky bude možné zpochybňovat ty prognózy. Budou na stole prognózy kromě Ministerstva financí či jiných státních institucí, prognózy nějakých nezávislých aktérů. A úplně nás to nezbaví politické debaty o tom, co je ta správná prognóza a v jakém okamžiku ji máme využít pro přípravu státního rozpočtu. Tak jenom připravuje na to, že to nemá snadné řešení. Samozřejmě já, jako ministr školství, bych by rád, kdyby to bylo pro učitele co nejvýhodnější. Jistě by se mé působení v tom úřadě odehrávalo v klidnější atmosféře. A zároveň všichni, všichni dobře víme, v jaké ekonomické situaci se teď nalézáme, jaké jsou možnosti státního rozpočtu, jak naléhavá je potřeba stabilizace veřejných financí a jak obtížně se hledají dodatečné prostředky na jakoukoliv z potřebných položek státního rozpočtu ve chvíli, kdy je jasné, že celkově je nezbytné redukovat veřejné výdaje tak, abychom během krátké doby nenarazili do té zdi dluhové brzdy. Já to říkám otevřeně na začátku – je potřeba vědět, že se pohybujeme v nějakém ekonomickém prostředí. A ta diskuse je tím mnohem komplikovanější. Kdybychom o závazku 130 % hovořili v době ekonomického růstu, relativně stabilního, který nepodléhá krátkodobým výkyvům, nikoliv v době recese, byla by ta debata prostě o poznání snazší. Myslím si, že panuje obecná shoda o tom, že je potřeba stabilizovat profesi učitelů, že si zaslouží dobré odměňování. Při pohledu na statistiky, které jsou k dispozici, je vidět, že se podařilo výrazně zlepšit ohodnocení učitelů proti době před nějakými deseti osmi lety. Když se podíváme detailněji na ty statistiky, tak se vlastně velmi blíží platy učitelů základních a středních škol průměrnému platu vysokoškoláka. Jsou těsně pod ním. Protože když odpočteme učitelky mateřských škol, které jsou převážně středoškolačky, tak vlastně v té statistice je dobře vidět, že prakticky dosahujeme průměru těch vysokoškolských pozic. Je potřeba se dívat na detailnější statistiku, ne na celkové číslo za všechny pracovníci v oblasti školství. Samozřejmě jsem si také vědom citlivosti vůči těm, kteří nejsou učiteli, v nichž bylo vzbuzeno očekávání v jednu chvíli, že budou zahrnuti do toho závazku. Ale prostě žijeme v nějaké reálné situaci. A já vlastně tohle říkám proto, abych vám upřímně přiznal, že prostě mám určité pochybnosti nad nastavení toho závazku. Na druhé straně byla vzbuzena legitimní očekávání. A podle mého názoru je naší povinností jim co nejlépe dostát. Proto budu podporovat tu verzi, která k nám přichází z Poslanecké sněmovny.

Chápu, že budou mít mnozí z vás pochybnosti třeba o jiných částech toho návrhu, ale já vás prosím proto, abychom měli respekt, poměrně dlouhé debatě, koneckonců Senát už do ní jednou vstoupil. A myslím si, že bychom měli mít ten respekt k tomu většinovému konsensu, který kolem řady těch opatření, která jsou navrhována, už vznikl. Přestože si můžeme podržet svoji výhradu či pochybnost o tom, zda všechny ty návrhy jsou úplně ideálně provedené. Tak znovu říkám – jsem zastáncem zvyšování platů učitelů, jsem přesvědčen o tom, že je to správné. A myslím si, že v téhle situaci, kdy očekávají právem učitelé od politické reprezentace, že ten závazek bude naplněn, musím udělat vše pro to, aby se to stalo.