Chtěl bych připomenout některé věci, které člověk nezíská tím, že pár dní před tímto setkáním studuje, prohlíží si své výpisky z literatury, dívá se do všech encyklopedií. Chtěl bych promluvit „pouze“ o tom, co má člověk na povrchu, co se mu automaticky vybavuje, co není výsledkem speciálního připravení se na toto dnešní vzpomínkové setkání.
Vysokoškolská studia absolvoval Milton Friedman v průběhu velké krize třicátých let a to ovlivnilo život jeho, stejně jako životy celé generace ekonomů tehdejší doby. Díky tomu ho velmi zajímalo, jak to bude dál s kapitalismem, jak to bude se stabilitou tohoto systému, jaké faktory tuto stabilitu ovlivňují, jestli se do toho má stát „plést“, jestli se má do toho má plést svou fiskální politikou nebo politikou měnovou, atd. Proto mně v hlavě zůstává jako úplně první výrazné dílo jeho text z roku 1948, který byl dlouho přetiskován v různých čítankách ekonomie, který se jmenoval „A Monetary and Fiscal Framework for Economic Stability“. Tam sice samozřejmě nebylo dořeknuto zdaleka všechno z toho, co vzniklo v následujících desetiletích, Milton Friedman už v tom ale byl. Byl tam základní nástin jeho uvažování o penězích, o měnové politice, o ekonomické stabilitě, o makroekonomii – to už tam je.
Druhá věc, která se mně automaticky vybavuje, byl Friedmanův metodologický přínos, který byl shrnut v jeho známé knize „Essays in Positive Economics“, která vyšla v roce 1953. Tam Friedman, aspoň pro mě, udělal dvě základní věci. Bylo to hlavně důrazné odlišení pozitivní ekonomie od ekonomie normativní. Myslím, že kdo si to přečetl, tak už nikdy nemůže plést dohromady to, co je, oproti tomu, co si my myslíme, že by být mělo. Pro mě to byl základní návod. Když jsem stokrát v životě psal posudky na různé diplomní, disertační či jiné práce, tak jsem říkal: Nepřečetli si Friedmanovu metodologii pozitivní ekonomie a pletou se jim tam tyto dva typy výroků. Je to zásadní věc a byl bych rád, kdyby to každý měl v hlavě a kdyby tyto chyby nedělal. Druhá metodologická věc je spor o tom, jestli ekonomické modely musí být realistické a jestli předpoklady, na kterých jsou založeny, musí být co nejblíže k realitě či nikoli. Převládající hypotézou doby bylo, že čím jsou předpoklady a model realističtější, tím je to lepší. Friedman revolučně promluvil o instrumentalitě předpokladů, že předpoklady nemusejí být realistické, ale že musí být instrumentální. To byl druhý, naprosto zásadní přínos.
Ve stejném roce napsal text, který je též non-stop citován, o sporu o fixní nebo flexibilní měnové kursy. Konec konců, debata o dnešním euru je přesně o tom. V době, kdy převládal bretonwoodský svět, tedy zafixované měnové kursy, Friedman napsal kánonické dílo „The Advantages of Flexible Exchange Rates“. V roce 1956 vznikl snad nejsilnější Friedmanův text „A Restatement of the Quantity Theory of Money“. Tím vlastně uvedl v chod všechno, co se odehrávalo v dalších dvou desetiletích ohledně teorie peněz, teorie poptávky po penězích a makroekonomie vůbec. V roce 1957 vydal knihu „A Theory of the Consumption Function“, která byla zásadní polemikou s keynesiánstvím. Keynesiánci měli svůj multiplikátor, založený na konceptu spotřební funkce, vycházející z hypotézy, že běžná spotřeba je funkcí běžného důchodu. Friedmanovi se to nelíbilo a zásadně to zpochybnil tím, že nabídl teorii permanentního důchodu.
Ve stejné chvíli – a teď je to už padesát let – přišel s myšlenkou školních či vzdělávacích kupónů (či vouchers). Nikoliv sociálních stipendií, ale v duchu svého Free to Choose chtěl každému dát do ruky voucher, aby si mohl vybírat školu, na kterou chce chodit. A škola, která bude mít dost žáků a voucherů, bude existovat (a naopak). Jakkoli bychom mu to my ekonomové k dobru tolik nepřiznali, on si na tomto svém názoru a námětu až do posledních chvil svého života nesmírně zakládal. Zmínil bych dále rok 1962, kdy vznikla kniha „Capitalism and Freedom“, kánonické dílo i pro neekonomy. Ve stejném roce se vyhrotil zásadní spor mezi keynesiánci a těmi, kteří se pak v budoucnu nazývali monetaristy. Šlo o to, co je fixní, co je konstantou, o co se může opírat ekonomická politika. Jestli je to Keynesův multiplikátor, anebo zda je konstantou „velocity of money“, rychlost oběhu peněz. A tehdy vznikl pro ekonomy velmi důležitý text o „Relative Importance“ těchto dvou veličin. Na jedné straně byli keynesiánci Ando a Modigliani (ten druhý dostal také Nobelovu cenu) a na straně druhé Friedman a Meiselman. Tam se to tehdy lámalo. V roce 1963 vzniklo další monumentální „A Monetary History of the United States“, které napsal spolu s Annou Schwartzovou. Bylo to fundamentální dílo, které zásadně obrátilo dívání se na Velkou depresi třicátých let.
V roce 1968 napsal text „The Role for Monetary Policy“, který byl zásadním sporem s Philipsovou křivkou. V této chvíli již byl prezidentem Americké ekonomické asociace a byl to jeho prezidentský projev. Mimochodem, kdo si to ještě pamatuje, před pár týdny dostal Nobelovu cenu Edmund Phelps, který ve stejné chvíli jako Friedman vymyslel stejnou věc. Poslední velkou prací byla v roce 1969 „Teorie nominálního důchodu“. Tím se už Friedman teoreticky více méně vyčerpal. Žádné další velké teoretické dílo už nepřišlo. Jeho myšlenky se však prosadily, už se „chytly“ a pak už to byl „jenom“ spor o hospodářskou politiku. V téže chvíli se urodilo s Friedmanem spojené slovo „monetarismus“. Ekonomové se o tom hádali v letech padesátých a šedesátých. O této věci už v teorii ale přestali debatovat. Pak už se hádali hospodářští politikové. Zásadní ekonomická debata v této chvíli skončila.
Musím jmenovat ještě další věci. Světoznámá je – i u nás – jeho „Free to Choose“, Svoboda volby, ze začátku osmdesátých let. Byla zfilmována a vznikl z ní úspěšný americký televizní seriál. Mám na to hezkou vzpomínku, protože dílu Friedman přijel někdy v roce 1990 nebo 1991 do Prahy a do jeho druhého jsme natáčeli jednu část tohoto seriálu z pracovny Ministerstva financí tady v Praze.
Specifickou věcí je Milton Friedman a jeho celoživotní družka Rose, která s ním prožila opravdu celý život. Byli spolu přes šedesát let a byla jeho velkou rádkyní. A jestli z nich dvou byl někdo, kdo by nikdy neustoupil, tak to byla ona. Několikrát jsem jí slyšel, když ho velmi výrazně pokárala, že je měkký a že už dále není možné ustupovat těm statistům a etatistům. Když jim bylo pětaosmdesát, napsali spolu strašně pěknou knihu „Two Lucky People“, která je kombinací životních pamětí a teoretických úvah. Jestli chce někdo přelouskat osm set stránek v angličtině, moc ji doporučuji. Je tam spousta věcí, o kterých měl Milton Friedman pocit, že je v minulosti dostatečně nevysvětlil. Velmi půvabné je v té knížce i to, že je tam přesně napsáno, kdo je autorem čeho – něco je napsáno společně, něco napsal jenom Milton a něco napsala jenom Rose. Je to neuvěřitelně krásný dovětek ke všemu předcházejícímu.
Bude nám všem strašlivě chybět. Byl osobou nesmírně živou, agilní, aktivní, fungující do posledního okamžiku. Viděl jsem ho naposledy v listopadu 2004 v San Francisku na večeři, kterou někdo uspořádal na mou počest. A on i s Rose – v těch svých devadesáti třech nebo kolika letech – seděli tři hodiny na večeři a živě se bavili (bez naslouchátek). V San Francisku žili v mrakodrapovém paneláku. Byl jsem u nich naposledy doma někdy kolem roku 2000. Někdo mě tam dovezl a pak nechal. Nikdy nezapomenu na to, že mne, který by se rád prošel vlahým sanfranciským večerem anebo si vzal taxíka, Milton Friedman odvezl do hotelu. Sjeli jsme do podzemních garáží a on se potom ve svých 88 letech řítil obrovským americkým autem uličkami San Franciska (které znáte z detektivek a televizních seriálů) a vezl mě přes celé město. Nenechal si vymluvit, že se do hotelu dopravím sám. Byl to člověk nesmírně milý, nesmírně živý, nesmírně přívětivý. Změnil svět. Byl jedním z mála, kterému se „výhybku“ na kolejích podařilo přehodit. Byla to obrovská šedesátiletá práce, ale stála za to. Jsem moc rád, že se nás tady sešlo tolik, abychom si na něj vzpomněli a abychom si ho aspoň trošku tímto způsobem připomněli. Děkuji za pozornost.
Václav Klaus, CEP, Míčovna Pražského hradu, 21. listopadu 2006
Publikováno v Lidových novinách dne 31. července 2012 u příležitosti 100. výročí narození Miltona Friedmana.
