Druhé odmítnutí si pan ministr vysloužil svým návrhem zákona, kterým se mění zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. V mediích se následně objevily hrubě zkreslující informace o tom, že Senát odmítá rodinný typ péče o ohrožené děti a podobně a preferuje péči ústavní. Protože jsem svým vystoupením přispěl k zamítnutí návrhu, pokusím se i přes komplikovanost problematiky postoj Senátu svými argumenty vysvětlit.
Česká republika se čas od času stane terčem kritiky širokého spektra kritiků od úctyhodných mezinárodních institucí, přes různě důvěryhodné aktivistické spolky až po zcela nekompetentní celebrity à la madam Rowlingová.
Jedním z důvodů předložení zákona o sociálně-právní ochraně dětí je kritika péče o ohrožené děti v České republice. Přesněji řečeno fakt, že u nás je větší procento takových dětí v ústavní péči, než je evropský průměr. Nic víc a nic méně. Češi příliš vybočují, je třeba procenta srovnat a zbytečně nezkoumat příčinu tohoto jevu. Přišlo by se třeba na to, že je to vlastně vizitka dobré terénní práce odborů sociální ochrany dětí. Ty nepřipustí, aby děti vyrůstaly v kriminálním či sociálně neúnosném prostředí, aby nežily na ulici jako v některých západoevropských velkoměstech, či ve výkalech a odpadcích, jako v osadách východního Slovenska a Maďarska. Tedy jevy ze zemí našich kritiků. Druhý důvod předložení návrhu vidím bohužel v úzkých skupinových zájmech, což dále vysvětlím.
Reakce na mezinárodní kritiku bývá u nás konstantní, uniformní, řekl bych česká. Jejími základními atributy jsou okamžité leknutí a přitakání, nekritické vzhlížení k zahraničním, potažmo západním vzorům, malé sebevědomí a nehledání argumentů na podporu našeho řešení. Nedokážeme vyhodnotit svoje přednosti, co umíme, co se nám daří a co nám funguje, natož abychom se kriticky podívali na praxi a výsledky našich mentorů. A tak destruujeme zavedené fungující systémy, a v tom jsme opravdu dobří. Vzpomeňme na zničení systému pediatrické péče, který nám záviděla celá Evropa. Na plošné rušení a zavírání dětských jeslí a mateřských školek. Na likvidaci speciálního školství, kdy pod zajímavě znějícím heslem inkluzivního vzdělávání jsme udělali nešťastnými všechny účastníky akce – tedy děti nadprůměrné, běžně vzdělatelné, děti obtížně vzdělatelné a samozřejmě i učitele. Připomínám i kampaňovitý hon za co nejvyšší procento vysokoškolsky vzdělaných u nás. Výsledkem je 3,5x vyšší počet vysokých škol v poměru k počtu obyvatel, než je ve Velké Británii. Řada z nich jsou pouhé prodejny diplomů žalostné úrovně a diplomy pak nejsou podloženy žádnou kvalifikací. Podobný revolučně kampaňovitý počin je i předložený návrh zákona.
Je všeobecně akceptováno, že rodinné prostředí skýtá nejlepší podmínky pro zdravý vývoj dítěte. Každý pracovník sociálně-právní ochrany dětí ale dobře ví o situacích, kdy odejmutí dítěte rodině je to nejlepší, co lze pro něho a jeho budoucnost udělat. Udržování rodiny za každou cenu a jednostranná preference pěstounství je jedním z podstatných momentů návrhu zákona. V zákonu dále obsažené závazné postupy pro sociálně-právní ochranu dětí či standarty kvality sociální kurately lze naopak přivítat.
Autoři návrhu se bijí v prsa, že jeho cílem není rušení institucí péče o ohrožené dítě. Pan ministr však již dříve vypustil do medií (Právo), že k 31.12.2013 skončí kojenecké ústavy a do roku 2016 dětské domovy pro děti do 7 let. K tomuto výroku se ale nyní nehlásí. Nač takový spěch? Obává se snad pan ministr, že upachtěná a strastiplná pouť této vládnoucí koalice brzy skončí? A kde vezme za 1,5 roku pan ministr stovky pěstounských rodin? Pro srovnání – Velká Británie přecházela na převažující pěstounskou péči o ohrožené děti 30 let! V České republice je 34 kojeneckých ústavů, kterými za rok projde okolo 2000 dětí. Do této doby je o pěstounství minimální zájem. V Praze za 1 rok se o ni ucházely 2 rodiny, ve Středočeském kraji se připravovaly na pěstounství v letech 2007 až 2010 celkem 4 rodiny. To ovšem za situace, že motivem je dítě, touha po něm, nenaplněné očekávání vhodného dítěte k osvojení a podobně. Napomůže rozvoji profesionalizace pěstounství? Otázka je to dosti choulostivá. Pěstouni by měsíčně dostávali poměrně zajímavou částku a současně jim budou hrazeny daňové odvody. Odborníci vám řeknou, že jsou v současnosti téměř neumístitelné děti i s minimálním hendikepem (drobná zraková či sluchová vada, ekzém). Nebude významný finanční efekt fungovat jako růžové brýle pro tyto případy? Nebude dítě jen vedlejším efektem řešení tíživé finanční situace rodin? Trochu se toho bojím a leccos tomu nasvědčuje. Na stránkách novin jedna zájemkyně rozporuje, že by dobře honorovaným pěstounstvím přišla o svoje sociální dávky, ona považuje za správné, aby je dostávala dál.
Odborníci pojmenovali problematická místa návrhu, od koncepčních, přes úzce odborná až po ryze praktická. Dovolím si některá zmínit:
Rozsah přípravy pěstounské rodiny je určen na 72 hodin. S ohledem na spektrum ohrožených dětí, určených k péči, je to zcela nepostačující. Pro představu průprava takové rodiny v Norsku je 3 roky.
Návrh je nevyrovnaný s nekritickou akcentací pěstounství na úkor ostatních typů péče včetně osvojení, které by mělo představovat vrchol možného.
Uzavírání dohod s pěstouny i osobami pověřenými představuje nežádoucí ingerenci privátního sektoru. Za výběr, smluvní vztah i za přípravu pěstounské rodiny by totiž podle návrhu odpovídala občanská sdružení. Rozumím tedy tlaku občanských sdružení, zejména těch již předem akreditovaných a je důvodná obava z privatizace celého systému. Tok prostředků do systému by do systému směřoval přes občanská, čímž by se mohl stát nepřehledným. Zájemci o pěstounství se vyjádřili, že si přejí, aby prostředky maximálně směřovaly k dětem a nikoli částečně k občanským sdružením.
Návrh počítá s maximem 28 dětí v zařízení pro okamžitou pomoc ohroženým dětem. Tento počet neumožňuje dostatečnou efektivitu (finanční, odbornou) a je spíše ušit na míru některým institucím (FOD Klokánek). V takto malých zařízeních pravděpodobně nebude možné držet specializovaný personál. V Německu mají limit 60 dětí, naši odborníci počítají se 48 dětmi.
Při dosažení dospělosti obdrží dítě v pěstounské péči částku 25 tisíc Kč, stejné dítě v ústavní péči pouze 15 tisíc. Další ničím nezdůvodněné znevýhodnění ústavní péče.
Naprostá nepřipravenost systému – není zajištěn dostatečný počet pěstounských rodin, nezačalo zaškolování pěstounů, nejsou připraveny instituce a nejsou postaveny vazby mezi institucemi atp. Ministerstvo si koleduje o další debakl. Vzpomeňme na start nového systému vyplácení sociálních dávek. Pro zadávání projektů je zřejmě důležitější hledisko, než odbornost (registr motorových vozidel, maturity aj.)
Existuje reálná obava, že v zájmu doložení životaschopnosti úprav v krátkém časovém horizontu i s ohledem na fakt, že o výběr, smluvní vztah i zaškolení budou pečovat občanská sdružení, se sníží laťka, respektive bude mimo kontrolu státních institucí kvalita pro výběr pěstounské rodiny.
Návrh naprosto nekoresponduje s aktivitami ministerstva zdravotnictví a ministerstva školství mládeže a tělovýchovy, v jejichž gesci jsou instituce, zabývající se péčí o ohrožené děti.
Nemohu potlačit několik dotěrných myšlenek v souvislosti s návrhem.
Už jsem uvedl, že u nás je 34 kojeneckých ústavů a některé z nich jsem viděl.
Jsou to vesměs lukrativní nemovitosti a kupodivu v nedávné době zrenovovaných a opravených. Stačí se podívat na ten kolínský, srdce se na něj směje. Něco vás snad napadlo?
Jako pozoruhodná se mi jeví úžasná až vizionářská prozíravost hlavního architekta návrhu zákona PhDr. Macely z MPSV. Ten už v roce 2010, nedlouho po parlamentních volbách, založil obecně prospěšnou společnost s certifikací přípravy a edukace pěstounských rodin. Pozoruhodné. Nu, štěstí přeje připraveným. V souvislosti s aktivitami dr. Macely a provázaných občanských sdružení použil kolega ze Senátu (nikoli ČSSD) termín „tunel“. Tak razantní nejsem, on ale má možná více informací.
Zahraniční zkušenosti, často ze zemí našich kritiků, naznačují, že pěstounská péče nejen že není samospasitelná, ale přináší i obtíže, ba i závažná rizika.
O selhání pěstounské péče hovoří údaje z Velké Británie. Dítě, které v průběhu roku vystřídá 3 pěstounské rodiny, zdaleka není výjimečné. Rekordmanem v pěstounské turistice je dítě, které do dosažení dospělosti prošlo 35-ti pěstounskými rodinami. O psychice takto deprivovaných dětí není třeba spekulovat.
V Holandsku speciálně ustavená komise řešila v průběhu necelého roku 500 případů zneužívání v pěstounských rodinách.
Zavedení pěstounské péče v Belgii končí nezdarem ve 44 % procentech.
V USA v těchto rodinách zaznamenávají 7x větší výskyt fyzického a 4x více sexuálního násilí.
Návrhu vyčítám kromě již zmíněné nepřipravenosti také nevyváženost. Spektrum ohrožených dětí je nesmírně široká paleta. Od zdravých novorozenečků z baby boxů až po mladistvé delikventy s násilnou kriminální minulostí, se zkušenostmi drogovými a sexuálními činy, od zdravých kojenců, kteří po splnění svých materiálních funkcí (porodné, vyměření dávek, podpory bydlení) byli rodiči “hozeni státu na krk“ až po děti s fatálními somatickými či psychickými poruchami, od dětí týraných a zneužívaných až po ty ze sociálně či kriminálně nepřijatelného prostředí - opravdu je možno si představit, že všechnu tuto hrůzu pokryje péče profesionálního pěstouna, který se na to připravil za 72 hodiny? Lze všechny tyto děti narazit na jednotné preformované kopyto péče? To si snad nemůže myslet ani sebevětší příznivec návrhu zákona, který setrvává v představě, že všechny instituce péče o ohrožené děti jsou jakési pro ně zřízené odlidštěné ubytovny (Petr Uhl). Ta doba už je totiž dávno překonaná. Kojenecké ústavy (gesce MZ), dětské domovy, výchovné ústavy, diagnostické ústavy (všechny gesce MŠMT), jakožto o ohrožené děti pečující instituce, se již dávno přetransformovaly do vysoce sofistikovaných zařízení s odborným potenciálem a zázemím. Kromě vlastní péče o umístěné děti vykonávají i poradenství, edukaci, ambulantní i preventivní činnost. Změnil se i způsob péče a výchovy směrem k menším kolektivům rodinného typu. Větší děti pak vyrůstají v malých skupinkách samostatných bytů, aby pak po dosažení dospělosti snáze zvládaly přechod do života. Znám dětské domovy, do kterých se zde vychované děti rády vracejí jako domů, setkávají se zde s personálem i se svými kamarády. To všechno při svých návštěvách vysoce hodnotili zahraniční odborníci, často ze zemí našich kritiků (Velká Británie, Skandinávie).
Odmítám nekritickou preferenci jedné formy péče o tak komplikovanou a nesourodou skupinu, jakou představují ohrožené děti. Přesvědčil jsem se i o tom, že odborníci dovedou ušít tu optimální formu péče každému dítěti na míru.
Návrh zákona byl v Senátu zamítnut. Měl jsem pro případ jeho propuštění do podrobné debaty 18-ti bodový pozměňovací návrh. Vzhledem k nízké legislativní úrovni návrhu si pozměňující návrh připravil i Ústavně-právní výbor. Pan ministr Drábek si oba návrhy vzal sebou. Vzhledem k prohlášením pana ministra pro media si ale nedělám iluze, že by se jimi či názory odborníků (a tím nemyslím sebe) hlouběji zabýval.
MUDr. Pavel Lebeda
senátor
