Mám radost, že jsme se tady dnes sešli. Jsem velmi potěšen, že tu vidím tolik známých tváří. Reprezentanty klíčových českých firem, představitele bank, ekonomy i novináře. Považuji za důležité pro naši budoucnost, že tady jsme společně v tomto sále a otevřeně se bavíme o tom, co můžeme my všichni udělat pro prosperitu České republiky.

Pozvali jste mne jako zahajovacího řečníka na tuto akci, která nese název „Česko na křižovatce“ a má podtitul „Vize a strategie pro dalších 30 let“. A k tomu dopředu kladete celou řadu inspirativních a do značné míry provokativních otázek.

V následujících chvílích se vám pokusím představit, jak se na toto téma dívám já – a to jako předseda vlády, ale také jako člověk s celoživotním zájmem o historii, politiku a společnost a v neposlední řadě jako hrdý občan naší země.

Než budeme uvažovat o budoucnosti, tak si pojďme krátce připomenout, jaké vize většinově sdílela česká společnost ve své nejnovější historii.

A nebojme se slova vize. Ano, někdo už je na něj alergický, a nakonec bylo už mnohokrát devalvováno. Ale to je osud všech obecně užívaných pojmů. Vize – tedy představa o tom, co by mělo nastat, k čemu směřujeme do budoucnosti – je něco přirozeného, jak v osobní rovině, tak na úrovni společnosti nebo státu. Jaké vize tedy česká společnost v posledních třech desetiletích sdílela?

Vidím tu dvě velké vize. První byl ideál listopadu 89, tedy aby se naše země zvládla rychle proměnit v demokratický a prosperující stát s tržní ekonomikou. A druhou vizí byl záměr stát se plnoprávným členem západního společenství, hlavně Evropské unie a Severoatlantické aliance.

V obou případech – a to je důležité – šlo o program většiny našeho národa a jeho klíčových politických proudů, který přesahoval horizont jednotlivých vlád. Obě tyto vize byly nicméně fakticky završeny 1. května 2004, čili před téměř dvaceti lety! A co bylo dál?

V prvních letech tohoto tisíciletí se zdálo, že už snad žádnou velkou vizi ani nebudeme potřebovat. Vrátili jsme se zpět mezi západní demokracie, těžili jsme z úspěšné ekonomické transformace, byli jsme nejúspěšnější postkomunistickou zemí v regionu a zdálo se, že prosperita musí přijít takřka automaticky.

Nedostatek společných cílů nicméně vedl k tomu, že se naše domácí politika začala postupně propadat do byrokratické každodennosti a vzájemných konfliktů. Vrcholem tohoto vládnutí bez vizí byla minulá dekáda – to byla doslova ztracená léta. Náš stát se nikam neposunul, ať už z hlediska infrastruktury, úrovně veřejných služeb, nebo odolnosti vůči krizím. Nedokázali jsme se připravit na rizika ani příležitosti, které přinášel vývoj ve světě.

Naplno se to projevilo v posledních letech, v přímé konfrontaci s ekonomickou, energetickou a bezpečnostní krizí: Naše jednostranná závislost na ruských dodávkách plynu a ropy. Neschopnost spustit výstavbu nových elektráren. Chronicky rozestavěná dálniční síť. Vlaková doprava narážející na své maximální kapacity. Přebujelá dotační ekonomika. Neschopnost zachytit a cíleně podpořit nové trendy v technologiích. A k tomu dlouhodobá rezignace na sebevědomé prosazování našich zájmů v zahraničí.

Právě nedostatek sebevědomí je něco, u čeho bych se rád zastavil. Nedostatek sebevědomí dlouhodobě rámuje naši veřejnou debatu. A přitom k tomu není žádný důvod. Léta se snažím připomínat, že nejsme nějaká malá nevýznamná „zemička“, ale devátá největší země Evropské unie. Naší velkou výhodou je, že se tady žije velmi dobře a bezpečně – a to nejen těm nejbohatším, ale i normálním lidem ze střední třídy, což ve většině světa nenajdete.

V žebříčcích ekonomické prosperity se řadíme do nejúspěšnější pětiny světa. Máme velmi silný průmyslový sektor. Vznikají úspěšné firmy, které stále častěji dokážou uspět ve světové konkurenci. Před několika týdny jsem uváděl jako příklady našich špičkových oborů obranný průmysl a dopravní technologie. Tehdy to vzbudilo údiv, protože je to v kontrastu se stavem naší dopravní infrastruktury a vybavenosti armády, byť i tyto oblasti se postupně zlepšují. Ale je to pravda – a excelujeme i v dalších odvětvích.

To je dohromady velmi slušný výsledek třiceti let existence samostatné České republiky. Je třeba si to stále dokola připomínat. Protože jenom sebevědomý národ, který se vidí spravedlivě, má šanci svoji zemi posouvat kupředu. Prosím, na to také nezapomínejme!

Často slýchám a čtu v médiích, že České republice chybí jakákoli vize. Je to ale opravdu tak? Vždyť každou chvíli vznikne nějaká iniciativa, která říká, jak by věci měly být jinak, ať už v ekonomice, nebo třeba ve státní správě. Dobré myšlenky se objevují v politických programech, ve vládních prohlášeních, v rozhovorech, které vy sami dáváte do médií.

Problém zjevně není v tom, že by nám chyběly nápady, dílčí vize, ale v tom, že v této zemi neexistuje společenská shoda, jak je naplnit. Nedokážeme se už dohodnout ani na dvou, třech věcech, za něž by se postavilo několik vlád po sobě. Je to jistě vina nás politiků, kteří dnes žijí od voleb k volbám, ale i médií, která fungují od jednoho negativního titulku ke druhému, nebo i podnikatelů, kteří nepřekračují horizont jedné či dvou výsledovek.

Pojďme si tedy otevřeně přiznat, že problémem České republiky je hlavně absence široké a dlouhodobé celospolečenské shody na hlavních prioritách směřování naší republiky. Dosažení takové shody by mělo být odpovědností všech hlavních sil v zemi – ať už jde o politiky, média, intelektuály, občanské aktivisty, nebo o kapitány průmyslu.

Název vaší konference je trefný. Ano, jsme na křižovatce. To ale není náš hlavní problém. Na té křižovatce jsme už dlouho. Náš problém je, že na té křižovatce pořád stojíme. Rozhlížíme se, nedokážeme si vybrat směr, ačkoli už pěkně dlouho svítí zelená. Jenomže teď se zdá, že ta zelená každým okamžikem zhasne a my prováháme ten správný okamžik.

Řešení je přitom celou dobu přímo před námi. Dovolte mi vyjádřit jej nejprve ve zkratce, kterou postupně vysvětlím. Tedy – má-li se Česká republika dostat na světovou špičku, musí se sama stát křižovatkou (hlavní křižovatkou Evropy, v dopravě, v energetice, v inovacích a v kultuře).

Jsem přesvědčen, že Česká republika může opět patřit mezi nejvyspělejší země světa, pokud v následujících letech dokáže naplno využít svoji geografickou polohu, ekonomický a lidský potenciál tak, aby se z ní stala opravdová hlavní křižovatka Evropy.

Není to žádný laciný konstrukt, který jsem vybral, protože se dobře hodí k názvu této akce. Být křižovatkou je naše tradiční role, k níž máme geografické, ale i kulturní, ekonomické a intelektuální předpoklady. V minulosti jsme opakovaně dokázali hrát důležitou roli při utváření dějin Evropy. A vždy, když se naše země dokázala otevřít světu a využívat vlivy, které se u nás setkávaly, byli jsme úspěšní a tvořili jsme sebevědomý hlas ve světě.

Pojďme tedy definovat několik konkrétních kroků, které přímo naváží na to, co se nám povedlo před dvaceti lety. Pečlivě jsme s celým týmem odborníků tento koncept promýšleli. Každé slovo, které budu říkat, má svůj význam a přináší celou řadu příležitostí a úkolů. Nejen pro tuto vládu a vlády další, ale také pro vás, pro český průmysl a české hospodářství.

Bohužel tu není tu prostor pro to, abychom se detailně věnovali úplně všem společenským aspektům této vize. Dnes se vám pokusím blíže popsat a vysvětlit především souvislosti, které se týkají témat této konference, tedy průmyslu, pracovní síly a strategických investic. Jde o sadu konkrétních opatření, která moje vláda připravuje a v mnoha ohledech také realizuje. Jejich konkrétní dopad budeme vidět už v dalších měsících a letech.

Vize České republiky jako křižovatky Evropy stojí na čtyřech pilířích, na jejichž vybudování musíme společně systematicky pracovat.

1. Sebevědomá země

Prvním pilířem je to, o čem jsem mluvil už před chvílí. Sebevědomá země. Musíme chtít být sebevědomým politickým národem. Musíme pracovat na posunu v naší mentalitě. Nesmíme se neustále podceňovat. Jen ten, kdo si skutečně věří, opravdu dosáhne toho, co si předsevzal.

Jedním ze základních projevů sebevědomého státu je jeho chování v zahraniční politice. Náš principiální postoj po napadení Ukrajiny inspiroval většinu Evropy. Naše aktivní role v evropském předsednictví pomohla vyřešit podstatné problémy, třeba v evropské energetice. To, že jsme se za rok odstřihli od ruského plynu, si vysloužilo uznání i od největších skeptiků. Nikdo nevěřil, že to dokážeme. Podobně jako způsob, jakým náš stát a občané zvládli migrační vlnu statisíců válečných uprchlíků.

Naši partneři v Evropě oceňují, že jsme konečně stát, jenž se chová konstruktivně. Ale také vědí, že dokážeme tvrdě bojovat za svoje zájmy, když je třeba. Jako například v případě podpory jádra nebo odporu proti emisní normě Euro 7.

Myslím, že v zahraniční politice se nám sebevědomí konečně po dlouhých letech vrátilo. Velký prostor pro budování národního sebevědomí a hrdosti je ale uvnitř naší republiky. A jde o odpovědnost každého politika: Méně strašit a rozdělovat. A více překlenovat rozpory ve jménu společného cíle. To je ta základní strategie.

V dalších dvou letech bych se tomu chtěl věnovat osobně. A se svými kolegy se pokusit systematicky formulovat a propagovat společné hodnoty a cíle pro Českou republiku a všechny její občany. Bez ohledu na to, koho volí, kde žijí či pracují.

2. Efektivní stát

Druhým pilířem, jenž je třeba postavit pro naplnění této vize, je konečně vybudovat efektivní stát. Byrokracie a zkostnatělost naší státní správy je všem dobře známa. A musím se vám přiznat, že jsem byl po příchodu do Strakovy akademie nemile překvapen, nakolik se to zhoršilo během těch osmi let, kdy jsem byl opozičním politikem. Neschopnost centrálních úřadů dodat základní data a informace pro kvalifikované rozhodování je naprosto nepochopitelná a nepřijatelná. Zvláště v situaci, kdy stát čelí krizím.

Modernizaci státní správy má moje vláda ve svém programovém prohlášení na jednom z čelných míst. A já jsem přesvědčen, že se nám podaří nabrat správný kurs směrem ke štíhlému a efektivnímu státu. Do cíle nedorazíme zítra, ale mít efektivní stát v horizontu dvou volebních období je určitě reálná ambice. Několik věcí se nám už povedlo. Podstatné změny už nastaly například u vyplácení některých sociálních dávek nebo v oblasti dopravy. A na dalších pracujeme.

Osobně bych ale rád šel ještě o krok dál. Chci, abyste za sedm let, v roce 2030, v životě nemuseli potkat více než jednoho jediného úředníka. Toho, který vám v den patnáctých narozenin vytvoří elektronickou identitu, s jejíž pomocí pak zvládnete všechno sami. Od zaplacení daní, převodu auta, vyřízení dokladů až po založení firmy.

Někteří z vás se usmívají. Ano, rozumím tomu. Ale bez silného sebevědomí, bez odvážné vize a bez stanovení takovýchto zdánlivě nesplnitelných cílů nikdy významného zlepšení nedosáhneme…

3. Smysluplné vzdělávání

Třetím pilířem vize České republiky pro dalších deset let je vzdělávání, které má smysl a které připravuje na budoucnost. Jsme vzdělaná země, máme dobrou úroveň školství. Ale i tady nám začíná ujíždět vlak. Základní školy musí umět naše děti lépe rozvíjet, aby rozuměly světu kolem sebe, zvyšovat jejich schopnosti a kompetence a méně je nutit, jak se říká, biflovat. Střední školy by měly být schopné nabídnout uplatnění každému, kdo má dobré výsledky a stojí o to. A připravovat mladé lidi pro praxi i pro další vzdělávání.

Vysoké školy musí mít ambici proniknout mezi světovou univerzitní špičku a být atraktivní nejen pro české, ale i mezinárodní studenty. V letošním roce se má domovská Masarykova univerzita dostala poprvé mezi 400 nejlepších univerzit světa (v žebříčku QS World University Rankings). Karlova univerzita je dokonce mezi 250 nejlepšími. Ale naší ambicí by mělo být posunout české univerzity ještě výše. A nejen tyto dvě.

Samostatnou kapitolou je způsob podpory a organizace vědy a výzkumu. A jejich propojení do reálné ekonomiky. A nemyslím tím pouze tradiční obory, jako je jaderná energetika, ale mám na mysli třeba nanotechnologie nebo umělou inteligenci. Tam je reálný potenciál přinést do naší ekonomiky potřebné inovace. Do školství, vědy a výzkumu jde poměrně velké množství peněz. Máme spoustu chytrých lidí, vědců, odborníků, obrovský lidský potenciál. Tyto zdroje ale musíme lépe používat a propojit je, aby začaly plnit roli naší klíčové strategické výhody.

Česká republika musí být do deseti let centrem vzdělanosti a nových myšlenek. Musíme mít školy, které rozvíjí každý talent. Musíme mít univerzity, kam se hlásí talentovaní studenti z celého světa. A musíme mít respektovaná centra vědy, jejichž výsledky budou svět měnit.

4. Strategické investice

Čtvrtým pilířem této vize jsou konkrétní strategické investice, které musí Česká republika podniknout, aby dokázala zásadně podpořit a dlouhodobě nastartovat naši ekonomiku. Nebojte se, nehodlám vám tady představovat tisíce projektů, náhodně posbíraných po všech koutech země. Půjde o šest pečlivě zvolených oblastí, kam by podle mého názoru měly všechny následující vlády upřít svoji pozornost – buď smazat nahromaděný dluh, nebo nasměrovat maximum zdrojů.

– Vyrovnat dluhy musíme

1. dostavbou české dopravní infrastruktury a 
2. zásadním posílením české energetiky.

– A strategické příležitosti, které nesmíme propásnout, jsou:

1. expanze jaderné energetiky, 
2. využití lithia pro podporu automobilového průmyslu,
3. zapojení do evropského centra výroby čipů a polovodičů a
4. orientace na nejnovější trendy, jako je umělá inteligence.

Rád bych každé z těchto oblastí strategických investic věnoval několik slov.

1. Dopravní infrastruktura. Pokud chceme být jednou z hlavních křižovatek Evropy, tak bez dostatečného množství reálných křižovatek, dálnic, podjezdů, nadjezdů a mostů to nikdy nezvládneme. Právě proto nově zřízený vládní výbor pro strategické investice jako jeden z prvních konkrétních bodů projednal plán ministra dopravy Martina Kupky dobudovat do deseti let naši základní dálniční síť.

Není důvod, aby se to nepodařilo. Polsko, které bylo ještě počátkem století proslulé nedobrým stavem silnic, zvládlo během 10 let postavit 2 800 kilometrů nových dálnic. Česká republika se musí pokusit o něco podobného. V tomto volebním období jsme slíbili otevřít 200 km nových dálnic. Jsem přesvědčen, že to splníme, ale musíme pokračovat dál.

Kvalitní dopravní spojení zvyšuje životní úroveň napříč celou zemí. Potenciál Karlovarského nebo třeba Jihočeského kraje by byl daleko vyšší, kdyby byly napojeny na moderní dopravní infrastrukturu. Zásadní je také dopad na cestovní ruch, jehož podíl na českém hospodářství je obdobný jako podíl automobilového průmyslu.

A samozřejmě nejde jen o silnice a dálnice. Zkuste si vyhledat vlakové spojení z Vídně do Berlína. Překvapivě nevede přes Prahu, ale přes Norimberk, oklikou kolem naší země. Proto musíme během následujících několika málo let konečně spustit i výstavbu vysokorychlostních tratí a co nejdříve se napojit na moderní evropskou železniční síť.

Budování vysokorychlostních tratí má ještě jeden důležitý synergický efekt, o němž se příliš nemluví. A to je využití těchto staveb i pro položení energetických a digitálních sítí. I v těchto sítích se totiž Česká republika musí stát v dalších deseti letech důležitou křižovatkou Evropy.

2. Tím se dostávám k druhému sektoru, do něhož moje vláda už začala masivně investovat, a je třeba, aby si tento cíl osvojily i vlády, které budou následovat. Jde o energetiku. Stejně jako doprava, i energetika může zásadně podvázat hospodářský rozvoj naší země.

Podle různých odhadů nám už do 10 let může chybět zhruba 10 terawatthodin elektřiny. Energetika byla totiž v minulosti obdobně zanedbaným sektorem jako doprava. Dvě předchozí vlády nelogicky a lehkovážně rušily jaderné tendry, takže v dohledné době nemůžeme počítat s energií z nových jaderných bloků.

Obdobně se chovaly k obnovitelným zdrojům. Zatímco Německo či Polsko léta budují solární a větrné parky, u nás se nedělo téměř nic. A do toho hrozí, že se výroba elektřiny z uhlí může přestat vyplácet dříve, než se ještě před pár lety předpokládalo.

Co s tím? Jak zajistit pro český průmysl a domácnosti dostatek energie za přijatelné ceny? Podle názoru expertů nás v horizontu dalších deseti let zachrání pouze masivní investice ve čtyřech směrech:

1. rychlejší výstavba obnovitelných zdrojů a zahájení dostavby Dukovan a Temelína,
2. plynofikace teplárenství doplněná o výstavbu flexibilních plynových zdrojů, 
3. posilování našich energetických sítí, včetně budoucích úložišť, a 
4. navýšení kapacity našeho propojení s Německem.

Sami víte, že moje vláda se energetice věnuje velice intenzivně a na mnoha frontách. Přerušujeme spojení s Ruskem, jsme připraveni získat další části chybějící energetické infrastruktury, konkrétní kroky jsme už udělali. A plánujeme také významně zjednodušit legislativní prostředí pro všechny investory.

– To byly dva sektory, kde musíme pracovat na vyřešení nakumulovaného dluhu.

A nyní k těm čtyřem projektům, které považuji za opravdové národní strategické investice. Definují je tyto společné aspekty: jde o inovace, jde o produkty s vysokou přidanou hodnotou a jejich realizace bude mít plošný synergický efekt pro celou naši ekonomiku.

1. O jaderné energetice nemusíme vést dlouhé diskuse. Je to náš tradiční sektor. Máme dostatek odborníků a potenciál připravit další, máme zázemí na univerzitách i ve výzkumných ústavech. Jádro musí v Evropě zůstat preferovaným čistým zdrojem. Děláme pro to v rámci naší zahraniční politiky naprosto všechno. Česká republika bude potřebovat další jaderné reaktory – výhledově až čtyři – a bude tam směřovat obrovské množství peněz.

Jaderný tendr, který jsme po letech odkladů konečně odstartovali, zdaleka není jediná příležitost. I jaderná energetika se vyvíjí a naše země má co nabídnout i na mezinárodní úrovni. Snažíme se o to, aby se nám podařilo být v centru vývoje malých modulárních jaderných reaktorů. Jejich následná výstavba v evropských zemích i ve světě by byla skvělou příležitostí pro celou řadu českých firem a jejich expertů.

2. Lithium. V České republice máme evropské ložisko lithia, 3-5 % dosud objevených celosvětových zásob. Jde o klíčovou surovinu pro elektromobilitu, zejména bateriová úložiště. Proto pracujeme na tom, abychom co nejdříve spustili těžbu, ideálně v roce 2026.

Zároveň se pro Českou republiku pokoušíme získat projekt výstavby takzvané gigafactory, tedy továrny na výrobu automobilových baterií. Úspěch v těchto obou projektech by byl pro naše hospodářství obrovským impulzem. A zároveň by to pomohlo i našemu stávajícímu automobilovému průmyslu, který bude v dalších letech procházet nezbytnou transformací.

3. Třetí strategický projekt se týká čipů a naší šance být významnou součástí jejich evropské produkce. Pro někoho to asi bude překvapením, ale v České republice dnes působí několik velice úspěšných firem v tomto perspektivním oboru, jehož význam pro naši ekonomiku bude brzy stejně velký jako význam například automobilového průmyslu. Jednak poroste samotná poptávka po čipech v nejrůznějších odvětvích, včetně energetiky a automobilového průmyslu…

A za druhé – po zkušenosti s přerušením dodavatelských řetězců v době covidu – roste tlak na přesun výroby klíčových technologií do Evropy. A Česká republika, její průmysl, výzkumné a vzdělávací instituce, i tisíce zaměstnanců z toho mohou profitovat. Pracujeme proto na tom, abychom na severní Moravu získali velikou investici ve výši mnoha desítek miliard korun v rámci koncernu Onsemi. A doufám, že úspěšní budeme i v dalších projektech.

4. Čipy jsou ale jen začátek. Za čtvrté se musíme orientovat na umělou inteligenci a další trendy, které změní svět. Tyto oblasti musíme systematicky podporovat. Musíme dále rozvíjet dialog mezi průmyslem a vládou, aby stát měl dostatek zpětné vazby a věděl, kde a jak může pomoct.

Aktuálně proto přemýšlím o tom, jak nejlépe využít možnosti umělé inteligence. Máme neobyčejně silné zázemí v oblasti výzkumu a vývoje umělé inteligence. Dlouhodobé výsledky českých expertů dosahují opravdu mezinárodních kvalit. Vzniká u nás řada velice nadějných projektů i potenciálně úspěšných start-upů.

Zároveň zůstáváme průmyslově orientovanou zemí a včasné osvojení umělé inteligence pro nás může být buď obrovskou konkurenční výhodou, nebo naopak zásadní hrozbou. Je tedy v našem bytostném zájmu, abychom v dalších letech zvládli propojit práci českých výzkumníků s tradičním českým průmyslem. Máme k tomu všechny předpoklady a musíme v tomto ohledu napnout všechny dostupné síly.

Tedy: Doprava, energetická infrastruktura, jádro, lithium, čipy a trendy v informačních technologiích – to je podle mě 6 konkrétních oblastí, které mají obrovský potenciál změnit naši zemi. Proto tam musí směřovat velká část strategických investic.

Jedním z hlavních důkazů, že to myslíme vážně, je nedávný vznik již zmíněného výboru pro strategické investice, který je pod mou přímou gescí. Jeho rolí je tuto agendu pomáhat vytvářet a prosazovat. Jsem velice rád, že součástí výboru jsou i Hospodářská komora a Svaz průmyslu a dopravy. Už první jednání ukázalo, že nám jde o stejnou věc a že se lišíme pouze v jednotlivostech.

V dalších týdnech a měsících očekávám, že se v rámci tohoto výboru odehrají dvě důležité diskuse. Jedna se bude týkat konkrétních legislativních změn, jež usnadní výstavbu dopravní, energetické a síťové infrastruktury. Bylo by skvělé, kdyby tyto návrhy schválil parlament už v první polovině příštího roku. Opravdu není na co čekat. A ta druhá diskuse se musí zabývat otázkou konkrétního financování jednotlivých strategických projektů.

Nechci vás tady omračovat velkými čísly, ale v příštích letech půjde řádově o biliony korun. A to v situaci, kdy naše vláda intenzivně bojuje za to, aby se schodek státního rozpočtu udržel v rozumných mezích. Nesmíme zapomínat také na probíhající investice do modernizace naší armády, která bude meziročně hospodařit s rozpočtem vyšším o téměř 50 mld. Kč a velká část těchto peněz bude směřovat do českého průmyslu.

Aniž bych chtěl předjímat výsledek debaty o financování, osobně vidím cestu v kombinaci soukromých a veřejných zdrojů či ve větším zapojení institucí typu Národní rozvojové banky. Musíme se přitom řídit principem, že investice nejsou dotace. Musí splňovat podmínku ekonomické návratnosti.

Je mi rovněž sympatická myšlenka, že bychom měli oddělit dlouhodobý rozpočet na strategické investice od běžného provozního hospodaření státu. Ale zároveň zdůrazňuji, že snaha této vlády o zdravé státní finance nesmí být nijak oslabena. Ostatně připomínám, že právě efektivně hospodařící a fungující stát je i jedním z pilířů vize České republiky, kterou jsem zde dnes představil.

Dámy a pánové, pokud svou energii a svoje peníze využijeme správně, je zcela reálné, že se staneme hlavní křižovatkou Evropy, což by znamenalo zcela novou kapitolu v našich moderních dějinách.

Úkol zodpovědných politiků – a vlastně všech, kdo to s touto zemí myslí vážně – je přesvědčit lidi, že pro ně tato rozsáhlá změna bude mít konkrétní pozitivní dopady. Jakmile se naše země stane skutečnou křižovatkou, povede to k takové proměně ekonomiky, která lidem zajistí kvalitnější život, lepší práci, snadnější cestování nebo třeba lepší životní prostředí.

Pokud se nám to podaří, brzy se to projeví na reálných mzdách a koupěschopnosti. Na těchto strategických změnách pracujeme právě proto, abychom dokázali vyrábět zboží s vyšší přidanou hodnotou a aby firmy mohly lépe zaplatit své zaměstnance. A stejně tak to bude znamenat i žádoucí změny ve struktuře pracovního trhu. Lidé získají lepší vzdělání, budou lépe připraveni na častější změny práce a na to, že se budou stále častěji setkávat s novými technologiemi.

A to přesně chceme. Stávající struktura ekonomiky je totiž v mnoha ohledech nevýhodná. Jednak nám neumožňuje takový růst mezd, jaký by si lidé přáli, a jednak nás staví do velmi nevýhodné pozice ve vztahu k některým zahraničním koncernům. Toto nás zbytečně omezuje a musíme to změnit.

Česká republika potřebuje reálnou vizi, kam se má ubírat v dalších deseti letech. Já vám nabízím vizi, že se staneme skutečnou křižovatkou Evropy. Křižovatkou chytrou, dobře navrženou a bezpečnou, která vás dokáže navést k lepšímu životu a lepší práci.

Věřím, že je zcela jasné, že přijít po dvaceti letech s další velkou vizí pro Českou republiku rozhodně není prostá otázka toho, kolik kilometrů nebo megawatthodin kde zajistíme. Nejdůležitější je změnit náš přístup ke státu a to, jakým způsobem o něm uvažujeme.

Být křižovatkou totiž neznamená jen vybudovat všechna potřebná spojení, zajistit si energii a investovat do budoucnosti. Vyžaduje to, abychom se posunuli „z okraje“, kam se zbytečně umisťujeme vlastními komplexy, zpátky do středu, kam jsme vždycky patřili. Vyžaduje to naši celkovou mentální proměnu. Doslova restart. Restart Česka.

Proč právě restart? Náš současný problém je, že nevyužíváme výhody, které se nám samy nabízejí. Naše myšlení musí dohnat geografii. Pak všechno půjde mnohem snadněji než dosud.

Česká republika se díky tomu stane mnohem lepší značkou ve světě, což přinese další synergické efekty. Měli bychom se prezentovat jako moderní průmyslová země vyrábějící špičkové výrobky, která má skvělou dopravní infrastrukturu a vzdělané lidi. A která zároveň pečuje o své kulturní bohatství a životní prostředí. Země, kde se vyplatí žít, investovat, ale také cestovat na dovolenou nebo na studia.

Toto je první část mojí vize pro naši zemi. Prosím, přemýšlejte o této vizi, diskutujme o ní. Rád bych pro ni získal podporu nejen vás, představitelů našeho hospodářství, ale i podporu ostatních politických lídrů a široké veřejnosti. Mějme na paměti, že základní podmínkou úspěchu takové vize je, že ji bude většina klíčových sil ve společnosti sdílet a podporovat. Osobně jsem pro to připraven udělat maximum.

Jsem totiž naprosto pevně přesvědčen, Česká republika může opět patřit mezi nejvyspělejší země světa, pokud v následujících deseti letech dokáže naplno využít svoji geografickou polohu, ekonomický a lidský potenciál, a stane se z ní opravdová hlavní křižovatka Evropy.

Děkuji vám za pozornost!