Minulou středu jsem na plénu senátu vyslovila právní výhradu proti znění navrhovaného usnesení pro jeho odlišnost od čl. 51 Charty OSN. Navrhované usnesení bylo, že “Česká republika plně podporuje právo Izraele na sebeobranu”, zatímco čl. 51 Charty OSN zní: “Přirozené právo každého státu použít ozbrojené síly na individuální nebo kolektivní sebeobranu proti ozbrojenému útoku”. Vyslovila jsem obavy, že s ohledem na doprovodná usnesení by užší formulace mohla být zneužita pro výklad, že za sebeobranu by bylo možné vykládat i útok, a že tento výklad podporujeme.
A nemusela jsem na to čekat ani tak dlouho. V komentáři Klubu STAN se píše o tom, že senátoři označili “odvetu” za pochopitelnou. O ničem takovém, jako je “odveta”, senátoři v daném usnesení nehlasovali. Přesto se jim to podsouvá. Přesně o tom jsem hovořila. Odveta ale není sebeobrana. A velmi lehkovážná změna článku Charty OSN naším Senátem k tomuto výkladu otevírá dveře.
Jako zákonodárce nemohu nikdy zvednout ruku pro znění, které nerespektuje Chartu OSN, a pojem sebeobrana se následně díky tomu zaměňuje za pojem odveta. Odsuzují každou agresi, a vždy preferuji mírová řešení. Mezi mírová řešení nepatří odveta, jak si dané usnesení ihned vyložil klub STAN. A přesně na to jsem kolegy v Senátu upozorňovala.
