Má pravdu německý velvyslanec, jenž považuje členské státy EU za vazalské státy? S tímto názorem není osamocen. Obdobně přehlíživě se k ústavním vyjádřením svrchovanosti členských státu zachoval současný předseda Soudního dvora Evropské unie Belgičana Koena Lenaertse, který již v roce 1990 v rámci tehdejšího Evropského společenství uvedl: „Jednoduše zde není žádný zbytek suverenity, který by mohly členské státy uplatnit proti Společenství.“.
Pokud má však pravdu Künne, naše Ústava lže. A s ní lžou i učebnice ústavního práva, jež označují ustanovení o státní svrchovanosti za platnou součást ústavního práva. Jen by se mělo říci, za jaké vlády a jakým aktem jsme přestali být svrchovaným státem. Jak je možné, že se to občanům neřeklo?
Německý velvyslanec hájil soudobou německou zahraničněpolitickou doktrínu, která mocenskou dominanci v Evropě nebuduje na existenci pouhé německé říše, ale na německo-francouzském spolupanství nad Evropou. Bez tohoto tandemu se v Evropské unii nic neprosadí a co nechtějí, zablokují i bez práva veta. Ale potřebují se zbavit ještě práva veta jako poslední překážky přeměny menších členských států Evropské unie ve vazalské protektoráty.
Boj o právo veta je bojem o politické chápání Evropy. Malé státy ještě neprohrály, zatím si svou svrchovanost dokáží zachovat, jak to dokazuje Maďarsko, Polsko a nově i Slovensko. Ještě nejde jen o zdání suverenity, jak tvrdí německý velvyslanec, protože kdyby skutečně už suverenita členských států byla jen zdáním, pak by Německo neusilovalo o zrušení práva veta. Protože právo veta je funkční a účinné v odporu proti německo-francouzské mocenské dvojici, proto jej chce Německo zrušit.
Zarážející je nulová reakce Fialovy vlády. Velvyslanec cizí země o suverenitě státu, v němž působí, pronese veřejně a s plnou váhou své funkce, že hostitelský stát má jen pouhé zdání suverenity. Ani američtí velvyslanci takové výroky veřejně nepronášeli v době vrcholného panství USA v banánových středoamerických republikách, i když si to mysleli. Německý velvyslanec popřel naši ústavu, za to by od prezidenta a vlády suverénního státu měl být ostře pokárán. Možná však náš prezident i vláda nemají nic proti tomu, že už v očích cizích velvyslanců nejsme považováni za suverénní stát. To by se za jejich předchůdců nestalo.
