Během roku 2023 jsem zažil hodně vypjaté chvíle. Předně to byl druhý rok naší vlády. Myslím, že právě teď její výsledky bilancuje každý předseda i předsedkyně vládní strany. A troufnu si tvrdit, že asi do jednoho vnímáme určitou deziluzi. Mezi lidmi. Velmi nebezpečně sázíme všechno na jednu kartu. Nechali jsme se unést přesvědčením, že děláme správné kroky a lidi je určitě pochopí. Pochopení ale nepřijde bez toho, že začneme lidem férově vysvětlovat nutnost věcí, které děláme. Zná to každý starosta i té nejmenší obce.
A pak je tu druhá věc: Kdybychom přinášeli jen samá skvělá řešení, možná by to nakonec samo o sobě stačilo. Jenže to se neděje. Co zbyde ze sebelepšího záměru, když z něj v zájmu udržení stability vlády slevujeme tak dlouho, že výsledkem je kompromis, který nejen nenadchne, ale dokonce ani neuspokojí skoro nikoho?
Výsledkem je, že například na jednu stranu osekáváme výdaje rozpočtu ve snaze stabilizovat veřejné finance, a na druhou stranu nedaníme tiché víno, a připravujeme se tak o řádově miliardové příjmy. I mně samotnému se to vysvětluje těžko. V poločase naší vlády je určitě důležité nebát si to přiznat. Nejen sobě samým, ale hlavně lidem.
Připustit, že se až moc často pouštíme do upocených dohod, kterým zatím málokdo rozuměl a málokdo je ocenil. Jestli si máme do zbytku volebního období vzít k srdci jednu věc, pak za mě je to tahle: Dělat míň kompromisů a víc věcí, které jsou prostě správné. Jít za ně do bitev, i kdybychom některé z nich měli prohrát.
Pokud nemáme tuhle zemi za dva roky odevzdat populistům, potřebujeme v příštích volbách dvouciferný výsledek. A upřímně, toho nedosáhneme dalšími nepochopitelnými kompromisy. Nepůjde to určitě ani bez toho, že se přestaneme bát kritiky a zkusíme si z ní vzít maximum. Hezké předsevzetí, ne na příští rok, ale na zbytek veřejného působení každého politika nebo političky. Ale vlastně každého člověka.
Jako Starostové máme v krvi, že se potkáváme a bavíme s lidmi. Vnímáme potřeby a obavy lidí, rozumíme jim. Staráme se. O věci kolem nás, o lidi kolem nás. Cesta vede jediným směrem, zpátky k nim. I k těm, kteří nám nerozumí a mají pocit, že nerozumíme my jim. Je dobré občas se sám sebe zeptat, kdy jsme naposledy byli mezi lidmi ve svém vlastním městě. A pokud odpověď zní, už dlouho ne, něco s tím udělat. Já jsem se takhle mezi Kolíňáky ve větší míře vrátil v prosinci. Měl jsem to ale udělat už v lednu. Být víc mezi lidmi, mluvit víc s lidmi, naslouchat víc lidem je jedno z mých předsevzetí do nového roku.
Ale abych nebyl jenom (sebe)kritický, chtěl bych taky za hodně věcí poděkovat. Předně, pod vlivem nedávných tragických událostí, všem lidem ze složek Integrovaného záchranného systému: policii, hasičům, záchranářům. Nebudu lhát, když řeknu, že se mnou máloco v životě zacloumalo tak, jako vidět v pátek ráno chodby Filozofické fakulty. A že mě máloco ohromilo tolik, jako profesionální práce všech, kdo tam ve čtvrtek zasahovali. Navzdory nebezpečí, pod tlakem do té chvíle úplně neznámé situace.
Řeknete si, že je to povinnost a práce všech, kdo nás chrání. Já jsem ale neviděl stroje, které by se chovaly podle návodu. Já jsem viděl odvážné lidi, kteří se nebáli, nebo asi báli, ale nedali to znát, a perfektně dělali, co byla jejich povinnost. A to je velký rozdíl. Budu za nimi stát, i když se najde hromada lidí, kteří se budou snažit říkat, co všechno měli udělat líp. Stejný obdiv ale patří celé společnosti. Za to obrovské semknutí a okamžitou, spontánní pomoc všem, koho se tragédie dotkla.
To se nedá nijak zařídit z ministerstva ani z vlády. To prostě musí vycházet přirozeně z lidí. A dokud se to děje, ukazuje to, že naše společnost, naše společenství, je zdravé. Že si dokáže se zlem a jeho následky poradit. Dává mi to ohromnou naději do budoucna.
Přeju nám všem, ať je budoucnost co nejvíc nadějeplná. Včetně té nejbližší, která začíná letopočtem 2024.
