Máme obnovit vojenskou základní službu?
Jistota neexistuje.
Společnost, i ta česká, neustále postupuje bezpečnostní rizika i hrozby nejrůznějšího typu, jako koneckonců všechny společnosti. Některá rizika jsou virtuální, v rovině pravděpodobností, vzdálená.
Ale jejich naplnění může proběhnout stejně tak zítra, jako ani jednou v nejbližších sto letech.
Pak jsou ale bezpečnostní hrozby a rizika, která jsou součástí každodenního života a jejich výskyt je statisticky zdokumentovaný a doložitelný. Jsou to průmyslové havárie, velká dopravní neštěstí, požáry, přírodní pohromy, organizovaný zločin, terorismus, ba i násilná pouliční kriminalita. Tyto jevy nás obklopují zblízka, denně o nich čteme, odehrávají se v pro nás představitelných vzdálenostech a někdy nám i dýchají na krk.
Někomu z nás se dlouho vyhýbají. Jiné z nás už oslovili velmi osobně a mnohdy i opakovaně. Mnoho z nás vidělo ve svém okolí velká neštěstí, lidi umírající, trpící, těžce zraněné, zmrzačené.
Naše společnost si natolik zvykla odsouvat nepříjemné věci mimo horizont našeho běžného vnímání, že na krizové situace většina z nás vůbec není připravena. A nemá ani příslušné znalosti a dovednosti, jak se v takových kritických chvílích chovat, aby tragické dopady mohly být co nejmenší.
Je proto naprosto nutné, aby na školy všech stupňů a možná i na větší pracoviště či do mediálního prostoru byly navráceny komplexní systémy trvalé přípravy obyvatel na řešení těchto reálných a velmi představitelných rizik. Rozhodně není opodstatněné tvrdit, že cosi připomínajícího brannou výchovu, kurzy první pomoci, metodika postupu a chování v modelových kritických situacích apod. by podněcovalo psychózu ve veřejnosti. Naopak. Veřejnost by byla klidnější, že umí patřičně reagovat a nebude se chovat jako hejno splašených slepic při spatření lišky ve dveřích kurníku.
Umím si dokonce představit týdenní či několikadenní povinné kurzy obsahující i prvky sebeobrany se stanoveným závěrečným přezkoušením pro veškerou populaci například při nabytí plnoletosti.
To, co ale zaznívá od našich veřejných činitelů nyní, tedy znovuzavedení všeobecné branné povinnosti, je něco jiného. Přiznejme si, že jsme v situaci, kdy naše armáda nebo obecněji branné složky nejsou budovány primárně k ochraně území naší republiky a jejích obyvatel, ale k expedičním zásahům všude po světě podle toho, jak to odpovídá některým mocenským zájmům.
A je velkou (!) otázkou, nakolik se tyto zájmy kryjí se zájmy české veřejnosti a s národními zájmy České republiky. Zatím nevíme, k čemu by zavedení všeobecné branné povinnosti u nás ve skutečnosti sloužilo.
Zda klidnému spánku našich rodin, nebo k řinčení zbraněmi, ukazování svalů a zapojování se do globálních mocenských her.
Umím si sama sebe představit, jak po vzoru Čapkovy Matky podávám flintu svému 24letému synovi, aby šel bránit naši vesnici.
Neumím si ale ani náhodou představit, že bych souhlasila s tím, jak kdosi jiný rozhodne, že můj syn bude poslán kamsi do pouští a do hor na druhém konci světa, aby tam střílel po domorodcích.
To jsem dnes pronesla na semináři iniciativy Akce D.O.S.T. v rámci jejího cyklu Hovory na pravici.
