Já jsem byl skeptický už od listopadu 1989. Ne snad, že bych věděl, jak to všechno dopadne. Po letech mi přátelé, kteří mi na počátku nerozuměli, říkali: „Měl jsi pravdu.“ Ale neměl jsem pravdu, jen jsem nevěřil na čestné úmysly lidí, kteří se rvali o funkce, pozice a majetek. Nebyla to další „Bílá hora“, byl to majetkový a ideový převrat ještě hlubší než Bílá hora, která tehdy na podstatě vlastnictví a společenských vztahů nezměnila nic, přišli jen jiní páni.

Už v listopadu nebo v prosinci 1989 přijel do Prahy francouzský historik českého původu Fišera-Horský. Ptal se mě a mých přátel, co hodláme dělat. Jeden ekologický aktivista mu řekl, že pád komunistického režimu umožní úspěšněji bojovat proti poškozování životního prostředí, například proti průmyslovým exhalacím. Dr. Fišera-Horský mu na to řekl: „To je hezké, že chcete bojovat proti znečištění prostředí, ale vy budete mít brzo závažnější problémy, protože ve vaší zemi vám nebude nic patřit.“ Tehdy jsme nechápali.

V letech 1998-9 jsem byl členem vlády, nebyl jsem úplně naivní, ale vnímal jsem vstup do EU jako nevyhnutelný. Běžely horečné přípravy, aby byly splněny podmínky pro přijetí do EU. Všechny politicky relevantní strany a hnutí si členství kladly za cíl. Byl jsem skeptický, ale přestože jsem se jako ministr podílel na „harmonizaci“, měl jsem málo informací o celkovém stavu mého resortu a o záměrech, souvisejících se začleněním do EU. Pak po ztroskotání pokusu o unijní ústavu přišla Lisabonská smlouva.

Minimum příznivých informací mi nikdy nestačilo k bezstarostné radosti. „Zítra se bude tančit všude!“ byl optimistický film z roku 1952. Viděl jsem ho jako dítě, nepamatuji si z něj nic. Byla to naivní agitka. V roce 2003 byly šířeny takové naivní agitky bez filmu. Pokud se pamatuji, Špidla jako předseda vlády řekl, že na informace před referendem bude vynaloženo 15 milionů. Tou informací byly plakáty s nápisem „Ano“.

(Úryvek z mé knihy My byli jsme a budem! Celá kniha je volně ke stažení na mém webu ZDE.)