Jsem jediný člověk v republice, který byl členem obou zdejších mediálních rad, které v dané oblasti vykonávají státní správu, jak té programové a licenční (Rada pro rozhlasové a televizní vysílání), tak té technické (Rada Českého telekomunikačního úřadu). Členem RRTV jsem byl de iure dvanáct let, kvůli nezákonnému odvolání, později zrušenému, de facto devět let, členem Rady ČTÚ pět let. Radě pro vysílání, ač jsem nikdy nebyl jejím předsedou, nýbrž pouze místopředsedou, se říkalo Štěpánkova rada. Asi proto, že jsem v ní uměl prosadit svoje názory. Jak se to dělá? Je to jednoduché. Musíte o své „pravdě“ umět přesvědčit nadpoloviční počet kolegů.

Nepíšu tyhle věty, abych se vytahoval. Jen naznačuju, že o fungování mediálních rad a mechanismech jejich rozhodování toho vím mnohonásobně víc než všichni ti mudrcové, kteří se okolo každé volby pravidelně vyrojí, aby se předháněli v prohlášeních, kdo do mediálních rad patří a kdo ne. Asi právě proto se ausgerechnet mě na to nikdo z novinářů neptá, zatímco těch křiklounů jsou média plná. Logiku v tom nehledejte!

Rada České televize, Rada Českého rozhlasu a Rada České tiskové kanceláře nejsou součástí státní správy, neb jim přísluší pouze dohled nad svěřenou institucí, ale fungují na podobném principu. Je to vždycky takový malý parlamentíček. Každopádně platí, že panoptikum lidí, kteří historicky mediálními radami prošli a procházejí je nesmírně pestré. Občas tam náhoda či politická (z)vůle zavane i naprosté magory, většinou to ale jsou docela kompetentní lidé. Prostě taková různorodá směs, jež je odrazem samotné společnosti. A propos. Není magor jako magor. Pokud je to magor se „správným“ politickým ukotvením, pak je všechno v pořádku.

Někdo té práci věnuje hodně času, někdo je tam do počtu, leč, obrazně řečeno, kde se nachází účtárna ví i takový exemplář neomylně, neboť „kapesné“, které za svoji „práci“ pobírá, je každopádně příjemným bonusem jeho vedlejšáku. A ještě může žít v představě vlastní důležitosti, neboť význam všech těch mediálních rad, a těch od veřejnoprávních médií obzvláště, je z nějakého, mně nepříliš známého důvodu, naprosto přeceňován.

O podobě České televize či Českého rozhlasu se opravdu nerozhoduje v jejich radách, ba dokonce ani v parlamentu, kterému to jako jedinému přísluší, nýbrž přímo v oněch institucích. Za veřejné peníze tu parta vyvolených provozuje svoje vlastní médium. Rozuměj svoji vlastní politiku, svoji vlastní propagandu, svůj vlastní byznys. A tolik povyku kolem volby mediálních rad je vždycky pouze proto, že nevhodné osoby, rozuměj takové, které všude strkají nos a moc se vyptávají, mohou narušit zavedené penězovody a mocenské siločáry.

Voda v řekách plyne, ale tanečky okolo veřejnoprávních médií jsou pořád stejné. Už víc než 30 let. Ti, co je ve skutečnosti ovládají, spustí křik, jak je ohrožena svoboda slova a nezávislost, pokaždé, když by ona svoboda slova a skutečná nezávislost, rozuměj názorová pestrost, tedy pluralita, jak ji definuje zákon, měla být opravdu naplněna a posílena. Ve skutečnosti jsou ohroženy jen jejich zájmy a hlavně peněženky.

Zapomeňte na všechna vzletná slova. Jde o prachy a o moc. Takhle jednoduché to je.