Odborné argumenty nepadly ani na výboru pro životní prostředí ani při zasedání samotného Senátu. Jen obrovský tlak na schválení Vodního zákona. Nemám tedy jiné vysvětlení, než že tím hlavním argumentem jsou dotace, které za to potečou z EU na ministerstvo a bude co rozdělovat. Což je pro ministra výhoda v době, kdy se šetří v rozpočtech.
Pan ministr mě zvedl ze židle i při projednávání zákona „O ochraně ovzduší“, protože opět pod rouškou bohulibých řečí nakládáme na podnikatele, zemědělce a soukromý sektor další povinnosti, centrálně je nutíme do svých cen započítávat další a další náklady a divíme se, že se ceny lidem inflačně zvyšují. Dosud musí firmy, které jsou potenciálním znečišťovatelem ovzduší, měřit a posílat data o tom, co odchází do vzduchu z jejich výroby. Nově to musí dělat dokonce kontinuálně, tzn. nepřetržitě online.
Ale jak se ve skutečnosti věci mají? Firma či společnost, která chce podnikat, nikdy nesměla porušovat zákon, a tedy znečišťovat ovzduší. Takové si sama musela nastavit technologie a postupy. Pokud se někdo domnívá, že taková firma zákon něčím porušila, podá oznámení, patřičné úřady to prošetří a následně zjednají nápravu včetně udělení pokuty. Tedy soukromý sektor podniká, dodává lidem produkty a služby, které k životu potřebují, dává lidem práci a státu odevzdává odvody a daně.
Stát má plnit svoji funkci a za tyto daně dohlížet, aby vše probíhalo v rámci zákonů, společensky odpovědně. Ale protože to stát i po inkasování dvou tisíců miliard korun do rozpočtu ročně neumí, tak se chová k soukromému sektoru jako otrokář. Práská bičem a přenáší další povinnosti, práci a náklady na soukromý sektor. Bavíme se přitom hlavně o ZÁPACHU a o MECHANICKÉM ZNEČIŠTĚNÍ ve vzduchu.
Zápach neumí nikdo relevantně měřit. To je subjektivní pocitová záležitost. Tak se jen centrálně stanovují odstupy od potenciálního zdroje znečištění. To si ale má řešit daná obec a samospráva, protože někde díky konkrétnímu proudění vzduchu stačí, aby ta provozovna byla jen pár set metrů od obce, někde je zase i kilometr málo. To správně neurčí ministr z Prahy od stolu, nýbrž místní realita. Podobně je to i s prachem atp.
Ministr chce navíc nově zákonem určovat, kdy budou moci např. stavební firmy pracovat a kdy ne. Kdy budou moci např. provádět bourací práce, kdy připravovat povrch dálnice atd. Stát sám neumí projektové řízení. Jak dopadl projekt „nový stavební zákon a digitalizace“, víme, ale soukromému sektoru, který toto manažerské řemeslo umí, do toho bude házet klacky, vidle do termínů a naplánovaných postupů prací.
To se z toho projektoví manažeři zblázní. Nebo nezblázní, protože to nebude možné dodržovat. Stejně jako nebyly automobilky schopny technicky dodržet emisní limity, byly donuceny upravovat měření. Byly zahnány do kouta a nuceny lhát. To byl celý výsledek. Plus se z toho aparát napásl na tučných pokutách.
Firmy přitom samy chtějí dobře vycházet se svým okolím, s komunitou lidí kolem sebe, potřebují, aby u nich lidé chtěli pracovat, aby jim nechodily transparenty před branou atd. Nejsou hloupé, vědí, jak vypadá správné, odpovědné fungování. Konec konců i to vedení firmy dýchá ten vzduch. Za dva roky covidu, což považuji za naprostý útlum života na planetě, lidé zavření doma, na balkonech, na nebi ani letadlo, utlumené provozy na minimum, se kvalita ovzduší zlepšila v Číně jen o 25 procent a v Evropě udajně jen o asi sedm procent.
Nikdo nechce znečišťovat, ale zelené šílenství za každou cenu vede ke špatným koncům. A ministři by si měli uvědomit, kdo koho živí, a mít trochu respektu k soukromému sektoru. Lejster a zelených směrnic se nikdo nenají. Opusťme přístup, že soukromé společnosti jsou apriori nějací gauneři, které je potřeba pořádně držet pod krkem a poplatkovat či pokutovat hlava nehlava.
Pokud na životním prostředí zavedou jakýsi „minority report“, kdy se firmy budou muset udávat, ještě než se něčeho vůbec dopustí, pak by ten rezort měl mít jen deset procent současného počtu lidí. Co by tam potom dělali?
