Zároveň NGŠ podporuje nutnost navýšit rozpočet kapitoly 307 z 2 % HDP nad 3 % HDP. Důvodem jsou nejen nové cíle výstavby AČR, tak i podfinancování armády v minulých letech. Toto podfinancování bylo odhadováno v Bílé knize pro obranu z roku 2011 na 90 miliard korun. Dnes se toto podfinancování odhaduje na 200 miliard Kč, což jsou mimo jiné náklady na pořízení amerických nadzvukových letounů F-35.
Je třeba připomenout, že po vstupu ČR do NATO se rozhodlo o zrušení základní vojenské služby a o plné profesionalizaci AČR. Tehdy bylo cílem 34000 profesionálních vojáků a 10000 občanských zaměstnanců. Z pohledu těchto cílů z roku 2002 je třeba jasně říci, že těchto cílů nebylo nikdy dosaženo, nehledě na počet jednotek certifikovaných dle aliančních norem STANAG.
Poněkud demagogická a ideologická tvrzení o nutnosti obrany proti Rusku a tlak ze strany nové americké administrativy USA o navýšení vojenských výdajů na 5 % HDP, jde ruku v ruce se současnými názory NGŠ, MO a dalších odborníků z bezpečnostní komunity. Přesto si dovolím několik komentářů ke slovům nejen NGŠ.
Předně nejde ani tak o výší HDP na obranu, tak jako o schopnosti AČR k obraně vlasti. Připomínám, že doposud byla naše armáda budována jako expanzní sbor a na teritoriální obranu se jaksi zapomnělo. Tohle je třeba připomínat jak současnému, tak bývalým NGŠ. Vzpomínám si na má vystoupení na Výboru pro obranu a ve sdělovacích prostředcích, kdy jsem apeloval na plnění našich závazků dle článku 3 Washingtonské smlouvy a plnění cílů z profesionalizace AČR. Tak jako dlouhodobě kritizuji špatně nastavenou personální politiku MO ve vztahu k armádě, hodnostní strukturu AČR či neustále změny v prioritách. O netransparentních a předražených vojenských akvizicích jsem toho namluvil a napsal mnoho. A nejen já, ale i NKÚ.
Pokud chci změnit dříve odsouhlasené cíle výstavby AČR, pokud chci postupně navyšovat výdaje na zbrojení, pak je nutno široké odborné i veřejné diskuse o budoucnosti armády. Je třeba nejen analyzovat současný či budoucí stav, ale je třeba strukturálně změnit akviziční a rozhodovací procesy, je třeba najet na dlouhodobé plánování i na změnu odměňování vojáků. Je třeba zrušit duplicity a posílit politickou a veřejnou kontrolu AČR, včetně využívání občanských zaměstnanců před rádoby občanskými zaměstnanci, kteří před nedávnem svlékli uniformu.
Ale hlavně je třeba budovat takovou armádu, která nebude vést staré války a bude mít schopnosti vést válečné a obranné operace, které odpovídají reálným bezpečnostním rizikům. Budování personálních a materiálních kapacit AČR musí odpovídat potřebné obranyschopnosti České republiky a nikoliv nereálným přáním GŠ či MO.
