Vyhlašování nouzového stavu

Je třeba ústavně ztížit vyhlašování nouzového stavu. Dnes tak může činit vláda. Nouzový stav je pod kontrolou Poslanecké sněmovny, kde má zpravidla vláda většinu. Taková kontrola není účinná, protože vládu a Poslaneckou sněmovnu ovládají tytéž politické strany.

Do budoucna je lépe, aby se na vyhlášení nouzového stavu shodly 2 subjekty – prezident a vláda. Tedy nouzový stav by měl vyhlašovat prezident na návrh vlády s tím, že by jej kdykoliv mohl zrušit prezident sám, vláda a i Poslanecká sněmovna. Prezident jako individuální orgán je dostatečně akceschopný, má vlastní přímou demokratickou legitimitu od voličů. Není zpravidla politicky propojen s většinou vlády tak, jako většina Poslanecké sněmovny.

Odpovědnost

Za nezákonné jednání odpovídá stát podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím. Tento zákon umožňuje, aby stát škodu, kterou uhradí, vymáhal po tom, kdo ji způsobil. Může být takto postižen úředník i bývalý ministr. Úředníci odpovídají jen do výše 4,5 násobku průměrného měsíčního platu. Ministr však není zaměstnanec, ale ústavní činitel, může po něm byt vymáhána celá škoda.

Ve Francii, Belgii, Rakousku, Dánsku či Islandu existují speciální soudy, které soudí ministry i po skončení výkonu funkce. Mohou je nechat zavřít. V těchto soudech nezasedají jen soudci, ale i poslanci jako přísedící. Na Islandu byl takto roku 2012 odsouzen bývalý premiér za jednání v době finanční krize.

Ministr nemá být zločinec ani hlupák. Musí znát míru své odpovědnosti. Sliboval prezidentu republiky, že bude dodržovat ústavu a zákony. Nesmí se divit sankcím, pokud je poruší.

Ministr zdravotnictví Petr Arenberger při vydání prvního pandemického mimořádného opatření připustil, že je nezákonné. Je to důkaz, že vědomě a úmyslně vydal nezákonné opatření. Navíc se objevují důkazy, že vedení Ministerstva zdravotnictví, kde se na protizákonných opatřeních významně podílel náměstek Radek Policar, jenž na ministerstvu stále působí jako vrchní ředitel, od počátku vědělo, že nemůže zakazovat obchod a služby v rámci stavu pandemické pohotovosti podle pandemického zákona. Ovšem ministr chtěl po zrušení nouzového stavu zachovat stejnou úroveň zákazů vůči službám a obchodu jako za nouzového stavu. V tom jednal zjevně protiprávně.

Petr Arenberger, Radek Policar a další lidé, kteří působili při vydávání nezákonných opatření a masového porušování práv lidí by měli jít před soud. Jako výsměch působí to, že Radek Policar je členem Rady vlády pro lidská práva, spíš by měl být členem Rady pro masové porušování práv lidí. Tam by mohl být i předsedou.

Nulová sebereflexe

Zastupoval jsem svou manželku, která také podala úspěšnou žalobu, a Nejvyšší správní soud zrušil jedno z mnoha nezákonných opatření Ministerstva zdravotnictví. V resortu Ministerstva spravedlnosti je zvyklostí, že se za nezákonné rozhodnutí omluví Ministerstvo spravedlnosti, přestože nešlo o jeho nezákonnost, ale nezákonnost nějakého soudu či státního zastupitelství. Podali jsme tedy v rámci odpovědnosti státu za nezákonná rozhodnutí žádost o omluvu 17. 9. 2023.

Ministerstvo zdravotnictví odpovědělo dopisem ředitelky právního odboru Barbory Lindové až z 23. 1. 2025 a uvedlo, že pouhá nezákonnost opatření ministerstva, kterou prohlásil Nejvyšší správní soud, nestačí k tomu, aby byly dány důvody pro omluvu za vydání mimořádného opatření v rozporu se zákonem.

Je to marný, je to marný. Na Ministerstvu zdravotnictví pracují ti, kteří mají nulovou sebereflexi. Ani omluvit se nechtějí. Proč to dělají? Prostě proto, že nebyli potrestáni. Prošlo jim to. A jsou připraveni zase masově porušovat naše práva.

Soudy

Některé soudy, zklamaly a některé ne. Či spíše soudci. Hrubě zklamal Ústavní soud, který se po celou dobu pandemie snažil vyhnout rozhodování a zodpovědnosti za práva lidí. Když jde o platy soudců, včetně Ústavního soudu, to halasně žvaní o právním státě, demokracii atd. Když šlo o to, aby hájil skutečná práva lidí masově narušovaných vládní mocí, Ústavní soud většinou zalezl a soudci soutěžili o to, kdo více návrhů odmítne.

Opakem Ústavního soudu byl Nejvyšší správní soud (NSS). Ten skutečně účinné i díky možnostem, které do pandemického zákona vtělil dnešní europoslanec a tehdejší pirátský rádce Ondřej Dostál, zasáhl proti nezákonným opatřením ministerstva. První řízení podle pandemického zákona konal senát soudce Tomáše Langáška.[1] Za 9 dnů zrušil první mimořádné opatření ministerstva vydané podle pandemického zákona. Bylo to o osobní statečnosti soudců. Vždyť tehdy ministerstvo a někteří novináři útočili na NSS, že způsobí hromady mrtvých. Ovšem nic se nestalo, žádné hromadné umírání. Takže i když se ministerstvo zprvu vzpečovalo, nakonec otevřelo hospody a jiná zařízení pro normální život. Jsem rád, že Tomáš Langášek šel na Ústavní soud.

Ovšem ani na NSS nebyly všichni stejně stateční. Co jednomu senátu stačilo ke zrušení, jinému ne. Nebo věc nechal ležet. Právě ve věci mé manželky byl návrh podán 19. 8. 2021, ale rozsudek byl vydán až 31. 5. 2023. To, co soudce Tomáš Langášek stihl za týden, senát Tomáše Rychlého řešil téměř dva roky,[2] kdy už to nikoho nezajímalo, protože mediální kauza covid skončila s mediální pozorností upřenou na rusko-ukrajinskou válku.

NSS nezasáhl proti dvojímu metru posuzování domněnky bezinfekčnosti pro potřeby možnosti návštěv hospod, hotelů a podobně získané přirozeně proděláním nemoci, která platila jen půl roku, zatímco bezinfekčnost z očkování byla původně neomezená a později měla podle mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví délku 9 měsíců. Pro tento rozdílný přístup a degradaci imunity získané proděláním nemoci, nepředložilo ministerstvo žádný důkaz. Přitom se u některých vakcín uváděla délka ochrany i jen 3 měsíce. Rozdílný přístup ministerstva byl dán snahou vyočkovat co nejvíce vakcín, které za těžké peníze a zbytečně nakoupila Evropská komise za souhlasu našeho Ministerstva zdravotnictví. To, že NSS tento diskriminační a pavědecký rozdíl v hodnocení přirozené imunity a imunity z očkování pokryl, hodnotím tak, že pokryl korupci, která byla s nákupem vakcín spojena.

[1] Rozsudek Nejvyššího správního soudu z 22. 4. 2021, 6 Ao 11/2021–59. Senát předsedy Tomáše Langáška, soudce Filipa Dienstbiera a soudkyně zpravodajky Veroniky Baroňové. Návrh jsem podal 13. 4. 2021.

[2] Rozsudek Nejvyššího správního soudu z 31. 5. 2023, 3 Ao 19/2021-98. Senát předsedy Tomáše Rychlého a soudců Jana Kratochvíla a Jaroslava Vlašína.