celá anabáze, která předcházela tomuto předloženému zákonu o povinném příspěvku na produkty spoření na stáří, není ničím jiným než špatně maskovanou snahou o privatizaci sociálního zabezpečení v České republice. 

Poté co Fialova vláda v čele se svým ministrem bank Zbyňkem Stanjurou prosadila zavedení pokut za předčasné splacení či refinancování hypotéky, povinné ručení na zahradní traktůrky nebo zpackanou windfall tax, které se banky zcela vyhnuly, jim připravila tento dárek na rozloučenou, který má vynést bratru 2 miliardy korun ročně. 2 miliardy korun ročně, 20 miliard korun za 10 let. Řečeno s klasikem: korunu vám dá každý, 10 korun skoro každý, 100 korun vám dá přítel, 1 000 korun dobrý přítel, ale 2 miliardy korun ročně, to vám dá jedině ministr bank. 2 miliardy korun ročně s výhledem do nekonečna. To už je slušný balík peněz. To už by snad mohlo být trapné i samotným bankéřům. Viďte, paní poradkyně Horská? Viďte, pane poradče Křečku?

Připomeňme si, co už stihla Fialova vláda pro banky udělat. Nejprve jim v čase rekordně drahého bydlení zajistila, aby lidé nemohli přecházet za výhodnějšími hypotékami, a tím jim umožnila držet hypoteční sazby neúměrně vysoko, a to zcela bez ohledu na klesající úrokové sazby České národní banky. Jen kvůli tomuto kroku dnes platí statisíce českých domácností tisíce korun každý měsíc navíc. Zároveň byly banky Zbyňkem Stanjurou fakticky osvobozeny od daně z mimořádných zisků přesto, že jejich zisky z úložek u České národní banky byly doslova astronomické, daň skoro nezaplatily, ale zaplatila ji místo nich střední třída prostřednictvím svých akcií ČEZu a také ČEZ samotný, přestože by potřeboval peníze na investice do jaderných bloků.

A dnes Fialův kabinet přichází s návrhem vyvést penzijní spoření 108 tisícům pracujících lidí, těžce pracujících lidí, z průběžného systému do fondu bank a penzijních společností. Pojďme si rozklíčovat, co nám tady SPOLU koalice přesně upekla. Není to tak složité. A nepochybuji, že to bude zajímat nejen zaměstnance v náročných profesích, kteří jsou v tomto případě v roli rukojmích, ale také ostatní občany a ekonomické novináře.

Jak všichni dobře víme, vláda v loňském roce nečekaně prodloužila pracovníkům zařazeným do třetí rizikové kategorie nutnou dobu do předčasného důchodu o pět let, čímž je fakticky z nároku na předčasný důchod úplně vyloučila. Podle kvalifikovaných odhadů se to týká již zmíněných nejméně 108 000 těžce pracujících lidí - svářečů, pracovníků v lesnictví, lakýrníků, řezníků, skladníků v mrazírnách nebo zaměstnanců vykonávajících pouze noční směny. Těmto zaměstnancům vláda slíbila, že jako kompenzaci zavede funkční systém povinných příspěvků jejich zaměstnavatelů do třetího pilíře, díky čemuž by si mohli na důstojný předčasný důchod naspořit ve fondech. 

Bohužel nic takového se nestalo. Žádný funkční systém vláda nepřipravila. A návrh poslanců v čele se Zbyňkem Stanjurou a Marianem Jurečkou v podobě sněmovního tisku číslo 894 je pouze plivnutím do tváře nejen těmto zaměstnancům, ale také jejich zaměstnavatelům. Zákon je nejen nepřipravený a de facto nerealizovatelný, ale zároveň nepokrytě přenáší odpovědnost za důchody ze státu na zaměstnavatele a soukromý sektor.

Zaměstnavatelé totiž mají být nově povinni bez jakékoliv kompenzace od státu platit do penzijních fondů 3 až 4 procenta hrubé mzdy svých zaměstnanců nad rámec všech svých dosavadních povinností. Zde prosím nezapomínejme, že zaměstnavatelé ve třetí kategorii už dnes platí zvýšené sociální odvody právě kvůli původní možnosti předčasných důchodů. Tato povinnost jim podle návrhu absurdně zůstává, ale zároveň mají být nově trestáni další odvodovou povinností. 

Není divu, že Hospodářská komora, Svaz průmyslu a dopravy i Asociace malých a středních podnikatelů návrh jednoznačně odmítají. Tento zákon stanovující zcela novou povinnost byl totiž sepsán izolovaně a bez jakékoliv diskuse mezi odborníky či dotčenými účastníky - jak už je u Fialovy vlády zvykem. Zákon přitom zasahuje do oblasti řešené už v současnosti prostřednictvím systému vnitropodnikové sociální péče. Důsledkem absence dialogu a řádné přípravy tak vzniknou problémy mnoha zodpovědným zaměstnavatelům, kteří již nyní svým zaměstnancům přispívají, a to dokonce i v širším měřítku než v rámci vymezeném vybranými kritérii. 

Zaměstnavatelé obvykle přispívají svým zaměstnancům bez ohledu na rizikovou kategorii či druh rizika, se kterým se zaměstnanci setkávají. Ti, kteří mají získat povinný příspěvek, nově díky předloženému zákonu, ve výsledku nemusí získat nic navíc, protože příspěvek v požadované výši jim poskytuje zaměstnavatel již dnes jako součást svých sociálních programů. Tím se však zákon ani zákon (?), ani důvodová zpráva nezabývají. 

Ani z ní se nedozvíme, jaká je výchozí situace? Kolik zaměstnavatelů příspěvek poskytuje, v jaké výši a komu? Kdo si polepší a jak? Jaký bude dopad do nákladů zaměstnavatelů? Jaká bude administrativní náročnost? Jaké to vyvolá změny v nastavení sociálních systémů? Do jaké míry budou nabourány dosavadní modely podpory zajištění zaměstnanců na stáří aplikované mnoha zaměstnavateli na dobrovolné bázi? Jaké možnosti reakcí se jim nabízejí? Bude to skutečně motivační? Jaký bude dopad do veřejných rozpočtů, respektive kterých zaměstnavatelů veřejné sféry se zákon dotkne? Přispívají již nyní svým zaměstnancům v potřebné výši? 

Nevíme ani, zda to může mít dopady do trhu práce? Jaké je profesní a věkové složení dotčených zaměstnanců? Kolik z nich nemá nasmlouvaný žádný produkt spoření na stáří? Kolik nových klientů přinese zákon penzijním společnostem? O kolik se zvýší příspěvky, a tedy i objem prostředků, se kterým společnosti hospodaří? Jak dlouho bude muset zaměstnanec s určitým příjmem vykonávat rizikovou práci a jakou částku bude muset spořit ze svého, aby měl dostatek prostředků na předdůchod? 

To vše je zahaleno tajemstvím. Na to vše vláda dluží odpovědi. Co je naopak nad slunce jasné, že vláda zaměstnance ve třetí kategorii chytila do pasti. Buď tento špatný zákon přijat nebude, a oni tak zůstanou zcela bezprizorní, bez možnosti důstojného předčasného důchodu i bez povinného spoření, které by jim alespoň částečně pomohlo; anebo tento špatný a hanebný zákon realizován bude, a jediní, kdo z něj budou profitovat, budou zahraniční vlastníci a akcionáři soukromých penzijních fondů, spořitelen a bank. 

Jednoduchou matematikou zjistíme, že při průměrné mzdě a povinném odvodu ve výši 4 procent jde o více než 2 miliardy korun ročně, které vláda nenápadně přesměruje na účty soukromých finančních institucí. 2 miliardy korun ročně! Vzpomeňme si na to, až v televizi zase uslyšíme bankovního ekonoma, který chválí třeba neexistující rozpočtovou konsolidaci, katastrofální výsledky pokladního plnění nebo asociální změny v důchodovém pilíři. 2 miliardy korun ročně, 20 miliard korun za deset let. 

Za hnutí ANO chci každopádně slíbit jednu věc. Nebude to ani deset let, ani pět let. Nebudou to dokonce ani dva roky. Pokud dostaneme ve volbách na podzim důvěru, nebude to totiž ani jediný rok. My vám totiž tuhle privatizaci penzijního systému zase zrušíme. Stejně jako zrušíme všechny ostatní kroky ministra bank Zbyňka Stanjury, kterými ve prospěch zahraničních akcionářů bankovních domů poškodil české občany. A zaměstnancům ve třetí kategorii státem garantovanou možnost důstojného předčasného důchodu tak, jak je zvykem ve vyspělém světě, zase vrátíme, i kdyby Fiala na Křečkovi jezdil. 

Nyní dovolte, abych vzhledem ke všem těm argumentům, které jsem, doufám, poměrně jasně sdělila ve svém vystoupení, podala veto na možnost podání nebo projednání tohoto zákona podle paragrafu 90 jednacího řádu v prvním čtení, a to jménem dvou klubů, poslaneckého klubu hnutí ANO a poslaneckého klubu SPD. 

Děkuji vám.