I když se to možná na první pohled nezdá, součástí tohoto procesu je i návrh na zrušení kojeneckých ústavů a dětských domovů a jejich nahrazení profesionální pěstounskou péčí. Nyní jej vetoval prezident Václav Klaus – tím přitom získává demontáž sociálního státu až absurdní rozměr.
Byl to totiž právě Václav Klaus, který s ideou minimálního státu začátkem devadesátých let přišel. Právě on razantně odmítl nejen romanticky naivní vize „osmašedesátníků“, ale hlavně reálné koncepce skandinávského sociálního modelu, které navrhovali exiloví i tuzemští sociální demokraté.
To ovšem nic nemění na faktu, že prezidentovy připomínky vůči zákonu, rušícímu funkční a osvědčená zařízení, pečující o opuštěné děti, jsou tentokrát zcela na místě. V tomto případě se domnívám, že není nutné, abychom opakovali napřiklad britské chyby. Ve Velké Británii totiž tento systém kdysi s velkou slávou zavedli, zjistili, že se neosvědčil a nyní by ho rádi změnili od základu.
Nejsem sám kdo má pocit, že je zákon šitý horkou jehlou a například neřeší, kde vzít jenom na Liberecku najednou 500 nových pěstounských rodin.
A zcela souhlasím s tvrzením, že prakticky neproběhla tolik potřebná veřejná diskuse a tím pádem se nikdo neptal odborných autorit, zastoupených například v České lékařské komoře nebo České pediatrické společnosti. Tyto organizace přitom novelu dlouhodobě kritizují s tím, že není jisté, zda profesionální pěstouni dovedou poskytnout dětem (mezi nimiž je řada zdravotně handicapovaných) odpovídající péči, a hlavně odmítají vytvářet nový model péče o děti metodou pokusů a omylů.
Nejen, že s těmito námitkami souhlasím, ale ještě musím k argumentům prezidenta či lékařů přidat řadu argumentů vlastních. Novela zákona totiž přidala právě na bedra krajů nové povinnosti. V jejich kompetenci by měla být například předpěstounská příprava dětí či zprostředkování náhradní rodinné péče. Nic se v ní však nepíše o tom, kde mají kraje na tyto a další novinky vzít peníze.
Ani to ostatně není nic nového – trend, podle kterého nám centrální orgány ukládají stále více povinností a současně ubírají na prostředcích, už zaznamenávám delší dobu.
Podobným způsobem si možná můžeme dovolit experimentovat v případě registru vozidel, jehož kolaps měl sice nepříjemné, ale nikoliv tragické následky. Případné selhání nového systému péče o opuštěné děti by však mělo následky neporovnatelně tragičtější – bez ohledu na to, zda to tvůrci systému mysleli dobře.
Skutečně není možné brát si děti z dětských domovů jako rukojmí. Děti, kterým již osud stačil ukázat svoji nevlídnou tvář a které se budou s řadou zdánlivě banálních, ale o to bolestivějších problémů potýkat prakticky po celý život. Vždyť si stačí vzpomenout, kolikrát každý z nás ocenil pomocnou ruku rodičů i ve věku, kdy se dávno považoval za dospělého. Povinností nás všech, kterým byla na jakékoliv úrovni svěřena politická odpovědnost, je těmto dětem pomáhat. Nikoliv na nich zkoušet experimenty s radikálním rušením zaběhnutých a desetiletí fungujících zařízení.
Důvodem, proč navrhovatelé prosazují současnou podobu zákona, je údajně hlavně tlak mezinárodních institucí, kterým se stávající systém péče o opuštěné děti nelíbí. Dobrá, budeme zákon novelizovat, a systém upravíme. Nechť ovšem nejprve proběhne seriozní veřejná debata, ve které zástupci těchto institucí řeknou svoje námitky a například ředitelé dětských domovů dostanou možnost svoji práci obhájit. Měl by v ní také zaznít hlas odborníků, kteří se problematikou dlouhodobě profesně zabývají.
A když se na odborném základě dopracujeme k nějakému konsensu, můžeme hlasovat o novém zákonu – takovém, který nebude v rozporu s postoji mezinárodních institucí a současně a nebude představovat riziko, že by mohl jakkoliv ublížit dětem.
A když už v té debatě budeme, rovnou bychom mohli přehodit výhybku a změnit témata. Respektive jej posunout u jednu úroveň výše. Debatou o tom, jaký sociální stát vlastně chceme, si totiž naše společnost také ještě neprošla. A začíná to být vidět.
