Jednání moderovala místopředsedkyně petičního výboru poslankyně Hana Orgoníková (ČSSD), která informovala, že petice celkem podepsalo asi 75 tisíc občanů. V publiku zasedli především poslanci opozice a asi dvacet zástupců veřejnosti. V debatních příspěvcích, kde proti odborným historickým a právním argumentům opozičních poslanců (z ČSSD, KSČM a VV) spíše heslovitě uplatňovali své požadavky předkladatelé zákona ústy náměstka (nepřítomné) ministryně kultury Františka Mikeše, a zástupci ODS a TOP 09, krátce promluvil i náměstek (nepřítomného) ministra financí Jan Gregor. Zcela schematicky hájili „svou věc“ i zástupci římskokatolické církve Tomáš Holub (generální sekretář České biskupské konference) a Karel Štícha (ekonom pražské arcidiecéze). Tito posledně jmenovaní činitelé římskokatolické církve však jednací sál opustili předčasně, takže už nemohli odpovídat na otázky.
V závěrečné části slyšení, kdy slovo dostali i zástupci veřejnosti, kteří petice iniciovali a organizovali, dospělo jednání k jasnému stanovisku, které zformuloval Vojtěch Filip (předseda KSČM), a protože bylo hlasováním přijato, bude je petiční výbor tlumočit sněmovně.
1. Bylo konstatováno, že vládní zákon o vyrovnání státu s církvemi je de jure zamítnut, neboť jeho nové projednání nebylo zařazeno na první schůzi sněmovny poté, co zákon zamítl senát, čímž byl porušen jednací řád sněmovny.
2. Petiční výbor žádá ministerstvo kultury, aby do 31. října 2012 odevzdalo sněmovně podrobný soupis nemovitostí, jejichž vydání církve na ČR požadují. Na dotaz z publika Vojtěch Filip objasnil, že pokud se sněmovna pokusí fakt, že zákon byl zamítnut zpochybnit a přistoupí k opožděnému hlasování o jeho novém přijetí, bude se jednat o neústavní krok a věc bude řešit Ústavní soud.
Jako účastnice veřejného slyšení ve sněmovně tedy radostně sděluji, že díky občanské aktivitě mohou i ti, co pouze tiše sympatizovali s naším úsilím, společně s námi slavit první vítězství. Současně ale upozorňuji na to, že se jedná o běh na dlouhé trati a že „protivník“ to nevzdá a bude dál pokračovat v úsilí o získání majetků, které církvím v roce 1948 už nepatřily. Nelekejme se ale a uvědomme si, že to, co jsme od ledna do října tohoto roku dokázali navzdory mediální masáži a vládnímu a katolickému zaříkávání, je velice povzbuzující! Naše společné občanské úsilí zpochybnilo církevní nároky a zahnalo vládní předkladatele do defenzívy. Všem občanským iniciativám i jedincům, kteří nás podporovali, děkujeme za jejich energii, s kterou prosazovali pravdu.
V dnešní době, kdy jsou zpochybňovány i principy, na kterých vznikla samostatná Masarykova republika, je povzbuzující, že občané (věřící i ateisté, straníci i nestraníci, přívrženci pravice i levice) jsou schopni se spojit v obraně ohrožené suverenity státu. I těm mnohým, kteří už jsou unaveni a zklamáni a už přestávají v demokracii věřit, protože vidí, že jejich život nepozvedla, toto konkrétní vítězství může dodat kuráž. Dnes získala demokracie plusový bod. Je správné si to plně uvědomit. Demokracie přece není dar, který na nás spadl shůry v roce 1989, ale je to proces, každodenní úvazek. Demokracie je společné dílo, a proto žádné úsilí o ni není vydáno zbytečně.
I ty nejslabší z nás, kterých se zamítnutí zákona o takzvaných církevních restitucích citově už nedokáže dotknout, protože do jejich beznaděje „politické zprávy“ neproniknou, by měli jejich blízcí informovat, že se něco změnilo. Dávat naději a šířit ji je povinností nás silnějších, těch co neodešli z bojiště. Tak to bylo vždy a má to svou logiku. Říká se tomu kruhová obrana. Vnější kruh, který je v těsném dotyku s „protivníkem“ čerpá svou sílu a jistotu z vnitřních kruhů, které tvoří to zázemí… Bez Masarykových legií by republika nevznikla. Ale každý z legionářů měl za sebou kruh lidí v zázemí, kvůli kterým do toho šel. Je to už téměř sto let stará záležitost, ale její schéma není zastaralé a stále může sloužit jako návod k použití.
Lenka Procházková
