Základním předpokladem skutečně fungující demokracie je vždy vzájemný respekt a schopnost a ochota akceptovat také odlišné názory. Jenže to je přesně to, co dnešní politice schází.

Česká republika v tom není výjimkou, naopak přesně tímto směrem se praxe naší domácí politiky ubírá. Opravdu volná soutěž myšlenek a programů tu moc nefunguje, lidé s jinými názory jsou už zase ostrakizováni, denunciováni, ba dokonce kriminalizováni, přičemž se zdaleka nejedná o nositele nějakých extrémních postojů, ale reprezentanty značné části občanů.

Zvláště nebezpečné pak je, když vláda tuto praxi uplatňuje i v zahraniční politice. Petr Fiala a jeho ministři jsou v tomto smyslu smutnými přeborníky. Jejich neochota respektovat, že Ficova či Orbánova je stejně legitimní, jako politika jejich domácích protivníků, poškozuje naše vztahy se sousedními zeměmi. 

Stejně zničující pro budoucnost naší země je lokajská ochota Fialovy vlády sloužit cizím ekonomickým a velmocenským zájmům víc, než zájmům vlastních občanů, a je jedno, zda se zrovna jedná o migrační pakt, ukrajinskou válku či Green Deal.

TRIKOLORA naopak preferuje co nejužší spolupráci zemí Visegrádské čtyřky a dalších zemí středoevropského prostoru, neboť věcí, které nás spojují, je mnohem více, než jednotlivostí, ve kterých se lišíme, a také pragmatický postoj vůči světovým velmocem i Bruselu. 

Není nic směšnějšího než naše mistrování kupříkladu Číny. Do nedávna unipolární svět se dramaticky mění a vyvíjí. Okázalé ignorování tohoto trendu je chybou. Česká republika není středobodem světa ani majákem politické morálky, a měla by proto provozovat zahraniční politiku úměrnou své velikosti i významu. Pro příklad takové pragmatické politiky stačí nahlédnout třeba do sousedního Rakouska. Proč tam nemají potřebu být za všech okolností papežštější než papež?

Kam až v naší politice sahají Hujerovi? Do celé vlády a ještě o kus dál…