Objektivní souvislosti

·         Nedobrá situace ve společnosti doléhající na výraznou část jejích občanů.

·         Všeobecně panující frustrace občanů umocňující se pokračujícími politickými causami, jejich často liknavým řešením, objevováním se případů dalších – jakoby řetězení všeho nejhoršího, co se v této společnosti s polistopadovou změnou v r. 1989 nahromadilo. Podstatná část těchto caus sahá a je spojená s osobami odzdola do nejvyšších pater české politiky. Je někdy zajímavé sledovat hlavní protagonisty změn polistopadových a jejich snažení býti tzv. v opozici dnes. To vše za vydatné masáže médií, které tím také řeší své ekonomické a „politické“ zájmy. Mediální sdělení začnou zakrátko žít svými vlastními virtuálními životy a vnímání občana si taktéž utváří své (subjektivní) postoje a názory, více už k tzv. příběhům, nikoliv k podstatě a s adekvátní znalostí dané problematiky.

Subjektivní souvislosti

·         Občané na různých úrovních psychické odolnosti vstřebávají dané dění a jeho souvislosti.

·         Velmi často v uvedených causách hledají vysvětlení pro svou situaci. Často se s událostmi a hlavními protagonisty ztotožňují. Probíhá u nich často projekce verze vlastní situace, až osudu v chování, konání a činech protagonistů. Více méně se k aktérovi přiklánějí v míře úspěšnosti či neúspěšnosti v dané věci. To lze pozorovat taktéž v různých vyjádřeních, hodnoceních politiků a komentátorů také ve věci napadení prezidenta V. Klause P. Vondroušem.

·         Vyjádření politiků se vyvíjejí v různé míře intenzity vztahu v tomto případě také k P. Vondroušovi. Od citově zabarveného, opatrného, s odstupem a v očekávání, co se „zase ještě objeví, zejména v médiích“ – především na straně zástupců KSČM, členem jejichž strany P. Vondrouš (už) byl. Až po tvrdá, odsuzující, kategorická a odmítavá stanoviska těch, kteří skutečně s činem nesouhlasí, odsoudí a věc tím považují za vyřízenou, včetně těch, kteří tzv. sledují vlastní cíle dané události, ležící ať už přímo v ní či mimo ni. Ba dokonce - se ještě tzv. objeví. Ze všech těchto vyjádření s hodnotícími rysy je znát zaangažovanost směrem k politickému ovládnutí významu daného činu a tak či onak profitovat z něj.

A co říci k osobě hlavního aktéra P. Vondrouše? A co si myslet o pozici V. Klause?

·         P. Vondrouš - frustrovaný občan, možná poněkud v nevyjasněném až konfliktním vztahu k autoritám obecně. Jednou rovinou tohoto problému je focení se s autoritami – představiteli KSČM, a dle některého aranžmá ne pouze čistě náhodné, ale v souvislosti s příležitostmi – akcemi apod., kde byl zřejmě taktéž zván a přítomen, možná snaha zviditelnit tak svou osobu a tím i posílit svůj vlastní osobní prestiž. Jistě i zvednout své vlastní sebevědomí. A je možné, že jeho očekávání se v tomto ohledu zcela nenaplnila. Další rovinou může být právě vztah k autoritě skrze atak na ni, kterým alespoň na chvíli dá aktivní průchod své frustraci a zároveň pocítí převahu nad svou „obětí“. Východisko: prezident země je nemalou částí populace, a P. Vondrouš k ní může patřit také, vnímán jako „monarcha“, resp. nejvyšší mocný, vrchol mocenské pyramidy, a tudíž být za určitých okolností v pozici, jakou zvolil P. Vondrouš, tedy ta je více než okázalou demonstrací převahy. A jde tu fakticky o ono střetávání opačných, spíš protikladných zástupců určitého sociálního (třídního) prostředí. To může být pro veřejnost velmi nejasné až matoucí.

·         I když se obě uvedené roviny mohou odehrát v míře nemálo iracionální skrze Vondroušovy pohnutky, a mohou se tak i jevit, přesto má jeho konání racionální motivy. Svůj čin připravoval (sám uvádí) a dokázal si přitom udržet odstup v samé realizaci, resp. provedení a vybavení, když vlastně demonstrativně několikrát stiskne spoušť airsoft pistole mířící v tu chvíli na prezidenta. Poté zřejmě odchází z místa činu.

·         Dosavadní prezentace causy ukazuje, že on sám byl v očekávání akce. Typu akce, jež se jinak spojuje spíš s projevy hrubosti až násilí. P. Vondrouš je líčen spíše jako člověk klidný, tichý. Uměl tedy ovládat své emoce?! Přesto v něm zřejmě jeho vnitřní nelad a neutěšená realita, které působily, mohly vyvolat pocit frustrace ústící v již zmíněný čin, k němuž se ale připravoval, protože v podobné akci asi spatřoval jakousi poslední možnost, jak na sebe upozornit a tím také zvýšit o svou osobu zájem. V tom však může vězet vcelku racionální odůvodnění pro své konání.

·         Určitou jeho vzdorovitost je vidět, když se v médiích objeví, že se trestním oznámením ohrazuje proti označení „gauner“ od poslance Vidíma. Vadí mu toto označení a tím jakoby umocňuje apel svého činu právě v oné jakoby „sociální“ dimenzi problému. On se vzepřel poměrům v zemi a za jejich ztělesnění považuje právě prezidenta V. Klause. Tato jakoby šablona legitimizuje odůvodnění v míře odporu proti sociálním poměrům v zemi, ač sděluje, že vlastně nechtěl (subjektivně) nikomu ublížit.

·         Logika jeho konání, resp. jeho činu není historicky ničím neobvyklým. Např. u nás na kdysi ministra financí Aloise Rašína střílel anarchista Josef Šoupal. Pravda, na následky jeho tragického činu A. Rašín zemřel. Rašínovy nacionalistické a konzervativní názory jsou občas vzpomínány v souvislosti s osobou právě V. Klause. On sám o Rašínovy napsal v r. 2003 řekl: „Jsem přesvědčen o tom, že Alois Rašín, od jehož tragické smrti uplynulo včera 80 let, je osobností navýsost aktuální a že by byly jeho myšlenky, postoje i prosazované politické návrhy neméně aktuální dnes, než byly jeho současníkům. Rašín byl unikátní a mimořádný tehdy a byl by unikátní a mimořádný i teď. Byl také jediným naším politikem (a říkám-li naším, je zjevné, že nemám na mysli Heydricha), který se stal obětí atentátu. Jakkoli se zdál a zdá být onen tehdejší atentátník náhodný, to, že se obětí stal právě Alois Rašín, určitě náhodné nebylo.“ Zda šlo či nešlo o atentát je v tuto chvíli spíše snahou dát činu váhu směrem k veřejnosti, aby ta ještě více dala průchod svým emocím a soucítila, či se dokonce identifikovala s těmi, na něž se v této zemi už dokonce střílí. Ba co víc – na jejího prezidenta. Nechci činit žádné“historické paralely“, ale nemohu se ubránit tomu, že poměrům v této zemi začínají podléhat už i ti, co je nejen kritizují, ale i ti, co si s nimi pohrávají v duchu svého vlastního profitu nebo se k tomu porůznu chystají.

·         Podtrženo, sečteno: čin P. Vondrouše by neměl sloužit nikomu a ničemu. Jemu samému těch pár chvil v hledáčku kamer a fotoaparátu nevykompenzuje určitě lidsky, ba ani „ekonomicky“ stav i fakt, že problémy, v nichž se mohl ocitnout a jež se neřeší podobnými demonstrativními akty. On sám zřejmě nenabyl lepšího pocitu ani směrem k té politické straně, od níž zřejmě očekával zásadní změnu. Svým činem nezmění ani poměry u nás, i když jeho způsob lze asi sotva schvalovat.

·         V této zemi může být hodně frustrovaných, ne všichni však páchají či jen demonstrují podobné činy. Naštěstí! Takové aktivity nejsou „revolucí“, ba ani tichou. Poslouží nakonec jen jako mediální show, v níž kdo se neúčastní, jako by nebyl. Dokonce sám aktér podlehne. Vzniká otázka: není tohle málo pro ty, co o té změně, alternativě stále donekonečna hovoří? A není to až příliš pro ty, co se vlastně už nikdy nezmění? A to se pro jistotu neptejme na charakter a význam takové změny.

·         A střílet na své prezidenty je právě ukázkou, jak málo se toho vlastně změnilo a zároveň ukázkou, že se ani moc nechce změnit.

Mgr. Hana Svobodová, Ph.D.