Lesy ČR k tomu vydaly tiskovou zprávu, kde vysvětluji svůj postup v této kauze. Nechtěným efektem tohoto vysvětlení však je, že ve své podstatě popisuje způsob, resp. poskytuje návod k tomu, jak korupční zakázky v oblasti IT realizovat. „Doporučený postup“ je ve stručnosti následující:
Zadavatel vyhlásí, že jeho IT systém je nefunkční a je třeba zavést nový. Tomuto kroku tradičně předchází analýza systému starého za několik milionů korun. Nový systém se nazve úzce specifickým, čímž se v lepším případě zdůvodní oslovení pouze malého počtu firem, které se spolu hravě domluví, v horším případě pak firmy jedné. Protože nabídková cena je astronomická, zadavatel si nechá zpracovat nejméně dva odborné posudky, nepochybně od zcela nezávislých, nejlépe zahraničních firem květnatých názvů, které bohužel konstatují, že tržní cena je podstatně vyšší, a zadavatel přidělí realizaci zakázky s tím, že vlastně ještě ušetřil. Během realizace se ( navzdory tomu že systém měl být komplexní), objeví další požadavky na doplňkové systémy, zohlednění dalších požadavků uživatelů atd., čímž se cena zvýší o další desítky i stovky milionů korun. Tyto úkoly realizuje zcela přirozeně již určený dodavatel systému. Třešničkou na dortu pak již je smlouva na roční up-grade a údržbu systému, často doplněná smlouvou o provozu systému za měsíční paušál několika milionů Kč, jako věčný bonus pro firmu, která má 5-10 zaměstnanců a zakázka pokrývá její nákladové potřeby na 150 let dopředu. Zlatý důl byl otevřen, zadavatel zaplatil a bude platit dál formou paušálů. Dodavatel samozřejmě nepoužije získávané prostředky na tvorbu rezervy na náklady příštích období, ale převede je, nejlépe v hotovosti, na ta správná místa určení, která mohou zajistit úspěch v dalších zakázkách.
Tento postup je v ČR bohužel velmi rozšířenou realitou a vysvětlující tisková zpráva Lesů ČR jej poměrně přesně dodržuje. Realita některých skutečností, ve vysvětlení uvedených, je však jiná a přestože nejsem specialista na IT, uživatelské prostředí a potřeby podniku dobře znám a mohu je alespoň v hlavních aspektech posoudit.
Lesy ČR neměly zastaralý a decentralizovaný informační systém. Již od roku 1999 zavedly provoz centrálního datového skladu, který soustřeďuje data různých aplikací a různých dodavatelů v jednotné formě a je možné je také jednotně využívat, včetně dat grafických, dat katastru nemovitostí a dalších. Tato možnost je dodnes funkční a naprosto není zřejmé, co se v tomto směru obří zakázkou změnilo.
Lesy ČR uvádí, že „systémy dodavatelů dynn a TIME IMPORT nejsou nadstavbou pro aplikační celky dodavatele Ha-soft (na těchto aplikacích běží většina podnikových agend), ale pracují samostatně, pouze využívají data, pořízená za účelem zpracování“. Jinými slovy, systémy pro pořízení dat na všech organizačních jednotkách podniku a vedení většiny provozních evidencí a účetnictví, včetně všech potřebných výkazů, léta běžící na aplikacích Ha-soft stojí firmu jednotky až desítky milionů Kč, jejich „další zpracování“ pak několik stovek milionů Kč. Náplň tohoto tzv. „dalšího zpracování“ je nejasná nejenom pro mne.
Skutečností je, že hospodářská evidence a informační systém běžného hospodářského podniku, kterým Lesy ČR bezpochyby jsou, nevyžaduje žádná specifická řešení. I komplexní řešení všech systémů pro podnik velikosti a struktury Lesů ČR se dají pořídit za řádově jednotky až málo desítek milionů Kč. Tato řešení nabízí mnoho renomovaných firem na internetu. Firem, které mají za sebou dodávku mnoha fungujících systémů a aplikací. To, mimo jiné, navozuje také otázku, kolik takových řešení již dodaly zmíněné firmy. Tuto informaci jsem se snažil zjistit v odborné veřejnosti, nikdo však nezná jediný případ.
Rovněž tvrzení o transparentním vypsání veřejné zakázky v roce 2008 je sporné. Kdy a kde byla zveřejněna, když ji většina firem z oboru vůbec nezaregistrovala? Rovněž nedošlo k žádnému výběrovému řízení v případě „dodatečných požadavků ze strany zaměstnanců podniku“. Tyto požadavky se týkaly hlavně odstranění nedostatků a funkcionalit, které měl systém již obsahovat a správný název těchto nedostatků byl použit pro další navýšení zakázky.
Samostatným problémem je pak cena plnění. Obecně lze jen velmi těžko tvrdit, že ceny odpovídají dílu, když není znám jeho rozsah. Pokud většina agend a evidencí a výkazů běží na aplikacích jiné firmy v cenách několika málo milionů Kč, na čem pak stojí stovky milionů za tzv. další zpracování“ ? Když znovu zvážíme, že Lesy ČR nevyžadují svým charakterem žádná specifika, porovnáme ceny, které v obdobných případech nabízí specializované firmy, s cenou zmíněné zakázky a připustíme i možnou nepřesnost tohoto srovnání, nemůže se rozdíl pohybovat v řádu tisíce procent!
V některém případě lze určit cenu naopak relativně přesně. Např. u provozu tzv. helpdesku lze ocenit počet operátorů, počet linek, rychlost reakce a další parametry, které lze poměrně přesně ocenit. I z tohoto pohledu se dnešní fakturace Lesů ČR - více než 6 mil. Kč měsíčně za provoz této služby, jeví jako velmi předražená. Nepochybné předražení existuje i v dalších dodatečných plnění. Tyto dodatečné zakázky již Lesy ČR musí podle zákona zveřejňovat na svých stránkách a tam, kde je možnost srovnání s obdobnými výkony u jiných uživatelů se dovíme zajímavé cenové relace. Např. „Integrace webu Parcour cz. do prostředí Lesů ČR“ za 2,1 mil. Kč nebo stejná zakázka v případě webu „Kladska.com“ za 1,35 mil. spočívá v umístění odkazu na hlavní stránku Lesů ČR, protože systémy jsou stejné a dál běží na stejné doméně, ve stejném grafickém prostředí. Podobné úkony mají hodnotu v řádu stovek, možná tisíců Kč a průměrný pracovník odboru informatiky kteréhokoliv podniku je provede během jednoho dne v rámci své mzdy. Cena Lesů ČR však odpovídá komplexní tvorbě velmi rozsáhlých webových prezentací. Předražení v řádu tisíců procent je evidentní.
Hodnotím-li tyto praktiky u Lesů ČR, pak jen proto, že je to prostředí, které důvěrně znám. Mnoho mých přátel však potvrzuje, že tato situace je stejná u jiných státních podniků i ve státní správě. Praxe je ve všech případech stejná: hodně slov, odvolávání se na nezbytnost obrovských investic, na zákon, na odborné posudky nezávislých firem a výsledek je rovněž stejný – žádná otevřená soutěž, žádné známé a měřitelné parametry, mlhavě definovaný rozsah poskytovaných služeb, další rozšiřování požadavků a jejich zadávání stále stejnému dodavateli bez jakékoliv kontroly ceny v místě a čase obvyklé. Závěr pak tvoří servisní a obslužné smlouvy, zajišťující dodavateli odměnu na mnoho dalších let.
Stěží lze odhadnout, o jaký objem finančních prostředků je stát těmito praktikami připraven. Je však nepochybné, že pokud by vláda nalezla účinný způsob jak těmto praktikám čelit, určitě by jí to vrátilo část značně pošramocené pověsti vlády protikorupční, nehledě k úsporám výdajové stránky státního rozpočtu v řádech miliard korun. Otázkou však je, zda by měl iniciátor takových opatření k podobnému kroku odvahu. Může totiž vzpomenout na bývalého ministra informatiky Vladimíra Mlynáře, který se snažil rovněž uspořit finanční prostředky ministerstva tím, že namísto zakázky pro IT firmu chtěl problém řešit organizací v gesci ministerstva. Stálo jej to pět roků života, plných soudních jednání všech stupňů, pět let plných stresů a snahy o očištění z nepravých nařčení, nakonec naštěstí snahy úspěšné. Nezbývá než doufat, že dnešní doba je již v tomto směru jiná.
Jiří Oliva
Autor je docentem na Lesnické fakultě ČZU v Praze. V letech 1992 byl zakladatelem Lesů ČR, které pak řídil až do roku 2003. Dnes působí v Poslanecké sněmovně PČR jako člen klubu TOP 09 a místopředseda sněmovny.
