V sobotu 17. listopadu 2012 bouřil Václavák hlasy demonstrujících odborářů, členů iniciativ různého druhu, zaměření, ale i jen občanů nikde a nikým neorganizovaných, kteří se přišli jen podívat - a organizátoři akce se mohou domnívat, že dokonce vyjádřit podporu jejich aktivitě. Jakýmsi pojítkem bylo však určitě motto celé demonstrace (a dá se říci, že jich bylo hned několik, jak hlásal zvací a anoncují plakát a letáčky) – Demonstrace 17. listopad, STOP vládě, Demokracie vypadá jinak – fungující stát, vzdělaná a prosperující společnost, sociální jistoty…. Tato nenaplněná očekávání bezesporu všechny účastníky demonstrace mohla na Václavák nakonec dovést.
I když jsme jako politické hnutí „Občané městu, město občanům“ (OMMO) nepatřili mezi organizátory, ale jen podporovatele, naši zástupci se akce zúčastnili. Minimálně proto, abychom si tzv. sáhli na společenskou atmosféru, „naživo“ si s některými organizátory a hlavně dalšími účastníky demonstrace pohovořili. Dorazili jsme, jak je naším zvykem v předstihu, a tak jsme mohli být svědky prvních ataků jakýchsi „proti-aktérů“ ohlášené demonstrace, které měl zřejmě za vydatné pomoci někoho movitějšího (jen chceme věřit, že to nebylo přímo od některých státních orgánů) na svědomí údajný taxikář Ponert a uskupení SK – DE. Docela se jim to dařilo, protože jejich aparatura byla „namakaná“, jenže ani někteří označení pořadatelé jejich akce, nedokázali říci, co to vlastně je za akci a proč tu konkurují níže organizované akci odborů a občanských iniciativ. Prý dostali zaplaceno a víc je nezajímá. Taky dobré, že? S menšími problémy, prezentovanými hláškami o revoluci pod rudými prapory se organizátoři dokázali vypořádat sami velice rychle, takže stoupencům rudých hvězd, kladiv a určitě v listopadu 1989 učiněného příkoří se nakonec vmísili do ostatního davu účastníků, tvoříce živě diskutující nostalgické skupinky. Zajímavé bylo sledovat pohyby a „skupinkaření“ bývalých i současných členů KSČ a KSČM, kteří se různě „grupovali“ a přelévali do skupin jiných. Jen u předsedy ÚV KSČM Filipa, který se „neseskupil ani s ostatními „negrupoval“, setrvávali trvale dva mladší hoši (asi jakási ochranka) a střídali se u něj osoby staršího věku, nejčastěji babičky.
Ale spíše již k obsahovým otázkám dění na Václavském náměstí 23 let po „listopadové sametové revoluci“ v roce 1989, protože to bylo mnohem podstatnější než tužby „starých zbrojnošů“.
Někteří znalí a zkušení organizátoři demonstrace se obávali o účast. Sami zjistili nejen ke svému překvapení, že byla slušná. Ani John Jameson v chytlavé televizní reklamě by se za ni na svém vlastním pohřbu nemusel stydět. Oficiálně policejními zdroji odhadovaná účast 10 000 lidí byla snad jako vždy hrubě podhodnocena. Několik podobných akcí jsem již absolvoval, a tak i odhad šéfa odborů Zavadila na nějakých 20 000 účastníků, bych viděl jako již méně, ale přesto také podhodnocený. Osobně bych odhadoval, že se během akce samotné pohybovalo na Václaváku přes 30 až 40 000 lidí. Podstatnější než účast samotná však byla motivace občanů, na Václavák přijít a osobní účastí vyjádřit svůj postoj, pocity a nedobrou životní zkušenost nejen se současným vládnutím koalice ODS, TOP 09, VV či „volbami nekvalifikované“ strany LIDEM.
V podstatě bych řekl, že demonstrace se zúčastnily v tom nejhrubším hodnocení dvě základní skupiny občanů. První byli ti, co třeba udělali osobní zkušenost s dobou předlistopadovou a samotnými akcemi v rámci tzv. listopadové revoluce. Před 23 lety byla účast na Václaváku a zejména na Letenské pláni mnohem masivnější (tehdejší odhady hovořily o nějakých 150 000 na Václaváku a 750 – 800 000 účastnících a další statisíce jich byly na následných akcích po celé republice, tehdy ještě včetně Slovenska). Tato první skupina byla přivedena svým nenaplněným očekáváním, chcete-li „vyzvoněným“ snem. Od procesu zrušení vlády jedné strany, nastolení demokratických standardů fungování společnosti a politiky až možná i po to, co požadovali organizátoři sobotní demonstrace konané po 23 letech - fungující stát, vzdělanou a prosperující společnost, sociální jistoty…. To vše dnes postrádají a žehrají nad svým nenaplněným snem i tím, že se procesu sami aktivně účastnili a výsledek není žádný. Někteří možná nyní docházejí k tomu, že zklamali sami sebe nebo umožnili jiným, aby je zklamali. Místo vlády jedné strany, vláda skupiny politických stran zkorumpovaných politiků, kdy demokracie se dá realizovat i bez získání mandátu v řádných volbách, jak např. u strany LIDEM K. Peake. I toto zaznívalo z podia od hlavních řečníků demonstrace. Škoda, že již méně bylo slyšet recepty na řešení kritizovaných jevů a procesů. Trefně se vyjádřila jedna starší, dle řeči účastnice, pražská obyvatelka, když řekla: „Tak to poslouchám a začínám přemýšlet, když by toto byla alternativa, co pak bude alternativou k této alternativě…“ a odebrala se do spodní části Václaváku, zřejmě proto, aby na další trasu demonstrace na Národní třídu k Národnímu divadlo, nemusela klopýtat v davu. Tvrdé, leč k zamyšlení hodné vyjádření.
Druhou skupinou účastníků demonstrace byli ti, co se dodnes domnívají, že právě před 23 lety v době listopadové revoluce usnuli a sní svůj hrůzný sen, z něhož se touží celých dlouhých dvacet tři let probudit. Nyní, po volebním úspěchu KSČM a levice obecně v krajských volbách se domnívají, že se začínají probouzet a onen škaredý sen, kdy tzv. o vše přišli, končí a vlastně se bude pokračovat v tom, co jejich rovněž „listopadový sen“ přerušil. Myslím, že zde výrazně absentuje nejen sebereflexe z toho, k čemu ve vztahu ke komunistické straně a komunistům v listopadu 1989 došlo, ale i sebereflexe z toho, co zde 23 let vznikalo, odehrávalo se a co se ještě dlouho odehrávat bude. Bylo tragické, „neslušné“ poslouchat některé útržky rozhovorů osob onoho tzv. „zvláštního ražení“, co o osobě dodnes někteří s neskonalou hrdostí a pýchou říkají. Byla to slova plná zášti, uraženosti a především naprostého nepochopení, proč k listopadovým událostem 1989 došlo. Nikdy nepochopí, že současný stav české společnosti, stav politiky, ekonomiky, kultury atd. je i jejich, ne-li jenom jejich vinou. Jen objektivně dodávám naší, mou vinou, protože i já jsem byl - a žel ne bezvýznamným funkcionářem komunistické strany, té předlistopadové i té po listopadu – KSČ a KSČM. Komunisté dostali šanci realizovat sebereflexi, poučit se, přehodnotit případně i svá ideologická východiska. Nic z toho se nestalo. Naopak daly se základy organizační struktury, metod a forem jednání, chování a konání, a nesporně i osob - všem další stranám, které jakoby rádoby nově vznikaly a zanikaly po dosavadní polistopadové období. Některé si např. jako ODS, ale i další ponechaly institut vyloučení a dalších subjektivně laděných nástrojů, jak se zbavovat nepohodlných vlastních lidí. A KSČM se k tomu po létech byť ne přímo kodifikovaně, přesto v realitě intenzívně vrací. Ano, i tato druhá, a vůbec ne menší skupina účastníků na demonstraci na Václaváku byla. Chce se mi dodat, že byla dokonce v lepším psychickém rozpoložení než skupina prvá.
Demonstrace pokračovala pochodem účastníků na Národní třídu před Národní divadlo, kde k demonstrujících promluvili přímí účastníci listopadových událostí v roce 1989. Jedním z prvních byl tehdejší „šiřitel“ P. Uhl, jak se později ukázalo, nepravdivé zprávy, že byl na Národní třídě zabit student Růžička, kterého si s tak velkým úspěchem zahrál agent StB Zifčák. Mám-li být upřímný, myslím, že celá řada bývalých nebo dosud aktivních agentů byla zamíchána i do řad demonstrantů, ať se již jmenovali Falmer, Trojan, Izák, Student, Rasch men či jinak exoticky či prostě.
Ale přesto vše si myslím, že demonstrace byla minimálně v očích organizátorů úspěšná a že hluché, slepé a nevědomé současné vládě dala signál, že její dny se blíží a čím déle bude svůj konec vládnutí odkládat, tím horší to může být pro jejich politické strany i konkrétní osoby v ní sedící. Ukázala však i bolesti a nedobré jevy mezi občanskými iniciativami, kde je veden docela tvrdý a nesmlouvavý boj o to, kdo tomu celému dění má dělat „pantátu“, kdo to má nebo nemá šéfovat, i to, že tzv. levicové vládní politické strany docela umně a pro ně dost levně využívají občanské iniciativy i odbory ve svůj politický prospěch. I o tom byla protivládní listopadová demonstrace v roce 2012.
Ať žije demonstrace (nebo oslava?) listopadových událostí z roku 1989, které jsme si zvykli nazývat „sametovou listopadovou revolucí“, v roce příštím, v roce 2013. Apropós, snad bude tentokráte i to zvonění klíči upřímnější a hlasitější - jako tenkrát v listopadu 1989.
Vlastimil Balín, jednatel OMMO, účastník demonstrace z Mostu
