Bylo by to ostatně jenom spravedlivé. My jim to děláme pořád. Jedna z nejodpornějších “rybářských” praktik je tak zvaný “shark finning”. Chycený žralok je zaživa horkou čepelí zbaven ploutví, které mají největší tržní hodnotu. Ploutve se následně usuší a prodají převážně na černém trhu. Žraločí maso ale není v porovnání s ploutvemi tak vysoce ceněnou komoditou, a proto se hodí “zbytek” žraloka jako ”odpad” zpět do moře. Není výjimkou, když do vody padají ještě živé rybí trupy. Pomalou a bolestivou smrtí udušením umírají stovky tisíc žraloků. Nechutné? Ano, ale není nic co by člověk neudělal, když za to je dost peněz.

Proč by se tím měl zabývat Evropský parlament? Jednoduše proto, že největší počet žraloků tímto způsobem likvidují, díky nemožnosti reálných kontrol, některé členské země Evropské unie. (Ne, projednou za to nemůže “zlotřilá” Česká republika, ale “zpropadené” Španělsko a Portugalsko.)

Často se setkávám s názorem, proč řešíte takové hlouposti, když se svět a Evropská unie potácí v ekonomické krizi. Navíc Česká republika “ani nemá moře”! Zabýváme se tim jednoduše proto, že život jde dál, nejde všechny ostatní problémy hodit za hlavu. To jak se chováme ke žralokům navíc poukazuje na daleko hlubší, environmnetální a morální krizi. Moře a oceány jsou zárukou přežití nás všech.

Kromě toho, v tomto případě má krize i bezuzdné zabíjení žraloků společného jmenovatele. Lidskou chamtivost a bezohlednost. Krok Evropského parlamentu z minulého týdne, kterým by se konečně mělo zabránit masakrování žraloků, je proto malým úspěchem ochrany druhu extrémně důležitého pro celý mořský ekosystém. Byla by věčná škoda, kdybychom žraločí populaci vyhladili.

Pod vodou mám ze žraloků respekt, ale jako biolog a politik se daleko více děsím toho, co jsme ochotni kvůli zisku udělat druhu, který je starší než dinosauři, ale který by nemusel přežít chuť lidí na žraločí polévku.