Většina lidí by šla po takové zkušenosti trochu do sebe a věnovala by se něčemu, na co lidsky a odborně stačí. Ovšem pan Dobeš ne. Ten poté, co se politicky a odborně znemožnil ve školství, vyráží (prý) zachránit český sport.

A opět klasika. To, že český sport potřebuje nějaké systémové řešení, je totiž naprosto namístě. Co je však horší - v čele našeho sportu však stáli dlouhá desetiletí lidé, jejichž „manažerské“ „kvality“ byly zcela srovnatelné s těmi Dobešovými. Ba co hůře – viděno historicky, má Josef Dobeš zajištěnu mezi nejhoršími ministry maximálně třetí příčku, protože jeho dávní předchůdci Zdeněk Nejedlý a František Kahuda udělali v resortu výrazně více škody. Dostat ale loterijní firmu s padesátiletou tradicí do konkursu, to je světové unikum, které se pokud vím podařilo jenom našim sportovcům a jimi najatým „manažerům“.

A tady je ukryta první klíčová chyba Dobešovy koncepce. Sportovci totiž prokázali, že miliardové částky prostě spravovat neumí. Není přitom možné házet vinu alibisticky na „pár bafuňářů“ jak se nyní často děje. Průběh „causy Sazka“ jasně ukázal, že jde o systémovou chybu, která má mimořádně hluboké kořeny. Mimochodem, ale nikoliv na okraj - jakkoliv jsou to sportovní svazy, kdo je na řadě s návrhem řešení, zabývat se touto problematikou musí i vláda hlavně příslušné ministerstvo.

Zřídit za těchto podmínek zvláštní mimorozpočtový „sportovní“ fond, do kterého budou posílány peníze daňových poplatníků, je nesmyslné a netransparentní. Pokud bychom to udělali, vznikne pouze několik předražených sportovišť, pár jedinců pohádkově zbohatne a sportovní talenty budou mít tolik, co předtím. Tedy prakticky nic.

Docela mne přitom v této souvislosti zaujala další „Dobešovina“, totiž proklamace o moderních sportovištích, sportovní infrastruktuře, podpoře apod. Nelze si snad představit lepší ukázku pořekadla: „Nic nového se nenaučil, nic starého nezapomněl“. Kvalitní školství totiž primárně nedělají špičkově vybavené multimediální učebny, ale výborní učitelé. Stejně tak špičkový sport nepotřebuje primárně moderní tělocvičnu, ale obětavého a nadšeného trenéra. Dokud si tohle neuvědomíme a hlavně se podle toho nezačneme prakticky řídit, můžeme „investovat“ do sportu, školství, kultury atd. klidně stovky miliard, ale půjde vždy jen o luxusně zabalené prázdno.

Sport si samozřejmě zaslouží podporu. Nejde jenom o medaile a prestiž této země, ale i o známý fakt, že mládež ze sebe dostane energii buď na hřišti, nebo na ulici a co investujeme do sportu, ušetříme na boji s kriminalitou. Nelze ani vynechat faktor zdraví populace – pokud lidé nesportují, stoupá nemocnost (ono sezení u počítače zrovna dvakrát zdravé není).

Nic z toho však neznamená, že si můžeme dovolit vyhazovat z okna peníze, které ani reálně nemáme. Musíme nutně přijít se systémovým řešením.

Jako první jsou přitom na tahu právě sportovní organizace. Od nich myslím potřebuje společnost slyšet zaprvé to, jak hodlají řešit pány Hušáky a spol. a zajistit, aby se alespoň něco z prošustrovaných peněz vrátilo sportovcům. A zadruhé – a to hlavně - jak zajistit, aby se nic podobného už neopakovalo. Dokud tyto návrhy nebudou na stole, nehneme se z místa.

Až budeme mít jasno v tomhle, je nutné zajistit kvalitní a pravidelné financování sportu. Mně osobně by se líbilo vícezdrojové – státní rozpočet, městské rozpočty a daň z hazardu. Kolegové z municipalit si ovšem stěžují, že je pro ně financování sportu čím dál obtížnější. Jejich hlas by měl proto ve veřejné debatě na toto téma také zaznít.

Podtrženo sečteno – o financování sportu musíme diskutovat a hlavně najít rychle řešení. Ale prosím bez lidí, kteří manažersky selhali buď v oblasti sportu, nebo v jiných resortech. Záchrance sportu Dobeš – to mi opravdu nezní dobře, tím víc, že se proslýchá, že je to „ poděkování“ za podporu vlády v poslanecké sněmovně…