Pravděpodobně ale asi největší mediální ohlas zaznamenala výzva Senátu prezidentu republiky k ratifikaci relativně drobné změny primárního práva EU. Jelikož jsem to byl právě já, kdo tento návrh nejprve přednesl a obhájil ve Výboru pro záležitosti EU a posléze i na plénu Senátu, dovolím si k tomu mít stručný komentář. Už i proto, že z řady některých následných reakcí čiší určitá dezinformovanost, o co vůbec v tomto případě kráčí.

            Na počátku hospodářské krize vznikly na půdorysu eurozóny dva podpůrné dočasné mechanismy, (záchranné fondy  EFSF a  EFSM, jejichž činnost bude ukončena v průběhu roku 2013). Země eurozóny dospěly ale k názoru, že by měly být nahrazeny stabilnějším prostředkem, a to  tzv. Evropským mechanismem stability (European Stability Mechanism – ESM). ESM je zřízen jako mezinárodní organizace mimo rámec práva EU. V souvislosti s tímto ale vznikly  určité pochybnosti, zda dohoda pouze mezi některými členskými zeměmi EU (v tomto případě výlučně mezi zeměmi eurozóny) není v rozporu s tzv. primárním právem EU, které tvoří právní základ Evropské unie a v podstatě vylučuje, aby členské státy EU vzájemně odpovídaly za své závazky. Německo, jako jeden z klíčových hráčů eurozóny a EU, tedy navrhlo, aby tato možnost byla ošetřena příslušnou úpravou primárního práva EU –  v tomto konkrétním případě novelou čl. 136 Smlouvy o fungování EU (SFEU). S tímto postupem vyslovila jednomyslný souhlas Evropská rada, včetně zástupců České republiky v ní. Rozhodnutí Evropské rady o změně čl. 136 SFEU tak dostalo z vnitrostátního hlediska charakter mezinárodní smlouvy. A v tom je jádro sporu mezi Parlamentem ČR a prezidentem republiky. Smlouvu o ESM, jako smlouvu mezi zeměmi eurozóny ratifikují pouze země, které zavedly a užívají jako svou  měnu euro. Změnu primárního práva EU ale musí ratifikovat všech 27 zemí Evropské unie.

            V tomto roce tedy proběhla souběžně ratifikace Smlouvy o ESM (všemi zeměmi eurozóny) a ratifikace změny čl. 136 SFEU všemi (tedy téměř všemi) členskými zeměmi EU. Posledními zeměmi, které tak učinily byly Polsko a Spojené království, přičemž UK je dlouhodobě určitá bašta euroskepticismu a spolu s Dánskem je jedinou zemí, která si v přístupové smlouvě vyjednala tzv. „opt out“ ze zavedení eura. Pouze tedy Česká republika tak díky zablokování  prezidentem republiky nedokončila proces ratifikace. A to i přesto, že Ústavní soud ČR v rámci přezkumu tzv. Lisabonské smlouvy (novela primárního práva EU –podepsána v roce 2007, ratifikována v roce 2009) vyslovil názor, že prezident republiky je povinen bez zbytečných odkladů ratifikovat mezinárodní smlouvu, která byla uzavřena prezidentem republiky či na základě jeho zmocnění vládou ČR a se kterou vyslovily souhlas obě komory našeho Parlamentu. Senát vyslovil souhlas s aktem, který má charakter mezinárodní smlouvy zakládající změnu primárního práva v čl. 136 SFEU v dubnu t.r. a Poslanecká sněmovna pak v červnu t.r. Nic tedy (vyjma postoje prezidenta Václava Klause) nebrání tomu, aby byl proces ratifikace dokončen. Naštěstí ale Soudní dvůr EU  28. listopadu t.r. konstatoval, že ESM není v  rozporu s primárním právem EU, bez ohledu na provedení novely čl. 136 SFEU. To ale není a nemůže být důvodem pro nedokončení ratifikačního procesu i ČR. Tolik k tomu, o co se vlastně v tomto případě jedná.

Dosti zarážející jsou nyní sdělení pronášená tajemníkem pana prezidenta Petrem Jáklem, že předseda vlády Petr Nečas neměl na příslušném jednání Evropské rady mandát od prezidenta, aby hlasoval pro tuto změnu primárního práva. Proč se tímto argumentuje až nyní, po několika měsících, když je prezident Senátem tak trochu zatlačen do kouta? Druhý argument, kterým je to, že nám kdosi vnucuje proti naší vůli ESM, je taktéž zavádějící.  ČR se sice v tzv. přístupové smlouvě, na jejímž základě jsme se dobrovolně stali  členy EU, zavázala přijmout po splnění tzv. Maastrichtských (konvergenčních) kritérií euro a stát se tak členem eurozóny (nevyjednali jsme si jako Dánsko a UK příslušný „opt out“ – ale opět zcela dobrovolně). Je ale řada právních, ekonomických i politických aspektů, proč (když nebudeme chtít, i za předpokladu, že budeme splňovat ona Maastrichtská kritéria) nepřijmout euro a nevstoupit do eurozóny. Jedním z těch argumentů může být právě i existence ESM, neboť v době podpisu přístupové smlouvy a přijetí závazku zavést euro tento mechanismus neexistoval a ani se o něm neuvažovalo. Došlo tedy ke změně podmínek fungování eurozóny a my máme nezpochybnitelné právo podle toho případně revokovat některé své dřívější postoje. Do té doby ale ponechme na zemích eurozóny, nechť činí to, co vyhodnotí jako potřebné a prospěšné pro fungování eura a stabilitu eurozóny, a nebraňme jim v tom.

            Senát již jednou vyzval prezidenta republiky k ratifikaci mezinárodní smlouvy. Bylo to na počátku tohoto roku a týkalo se to tzv. Dodatkového protokolu Evropské sociální charty. Prezident tehdy tuto výzvu akceptoval a proces ratifikace dokončil. Nyní se tomu brání a tak po něm asi zůstane neuklizený stůl. Bude tedy na jeho nástupci (nebo nástupkyni – abych byl genderově férový), jak to dá pak do pořádku.  Ono to totiž není jenom o postojích České republiky k EU a o postojích ČR k zemím eurozóny, ale i po respektu či despektu hlavy státu k Ústavnímu soudu a Parlamentu ČR.

            Náš současný svět s určitou mírou nadsázky byl „stvořen“ Evropou a její historií.  A Evropa (resp. Evropská unie) se musí rozhodnout, jakou roli bude dále hrát. Zda se postaví na roveň globálních hráčů, nebo zda jim bude jen koukat na záda. A stejně tak se musí rozhodnout i Česká republika. Zda bude rovnocenným týmovým hráčem, nebo se stane určitým skanzenem (v tom dobrém i méně dobrém slova smyslu).  Ať už se nám to líbí či nikoli, svět se v průběhu posledních desetiletí radikálně změnil. Integrace Evropy je pak si jedinou cestou, jak udržet tuto historickou část globalizovaného světa ve hře. Tak jako tak, za vše něčím zaplatíme.

Miroslav Krejča

předseda Výboru pro záležitosti EU

Senátu Parlamentu ČR

prosinec 2012