Česká společnost se chystá zvolit poprvé ve své historii prezidenta v přímé volbě. K urnám vykročíme v pátek 11. 1. 2013, abychom si zvolili toho, který nejlépe odpovídá naší představě o hlavě státu. Zřejmě budeme volit tak, že v daném kandidátovi či kandidátce budeme každý hledat ztotožnění se s tím, co nejvíce odráží naše stávající vnímání reality, představy o ní a očekávání změny toho, co se nám nelíbí. Přitom řada z nás jaksi pozapomene, že prezident má ústavou pravomoci dané, resp. omezené a tudíž zdaleka ani nemůže naplnit to, co do něj někteří mohou vkládat. Osobně se více blížím k úvaze, že budeme tak nějak volit hodně blízko tomu, jak by asi dohadovaly svou volbu politické partaje napříč parlamentem. Jenže občané určitě bez nějakého finančního profitu, spíše „odměnou v oblasti“ osobního uspokojení, a to ještě momentálního. U stran - tzn., že řeč a příp. vstřícné služby by se spojovaly v části levice i pravice s volbou M. Zemana, který nejvíce odpovídá nejen současné realitě (jistě má na ní také svůj díl odpovědnosti!), ale především jeho kurs je poměrně dobře mediálně obchodovatelný, a v neposlední řadě se tu hraje jistý „mezistranický boj“ nalevo. KSČM, která svou zčásti deklarovanou podporou J. Dienstbiera chce vyhovět stoupajícímu levicovému trendu (potvrzení vidí ve svém úspěchu v nedávných krajských volbách, což jistě nelze přehlédnout, ale zároveň je třeba brát v úvahu 67 % nezúčastněných voličů), hraje svou tradiční hru. Ta fakticky spočívá v kursu oslabování ČSSD a na úkor toho posilování vlastních pozic. Není totiž žádným tajemstvím, že v ČSSD panuje rozporuplnost ve vztahu k J. Dienstbierovi, který je zejména tzv. starými matadory pokládán za outsidera. Vedení ČSSD však nemůže jít do otevřeného střetu s těmito lidmi, a tak kolísá v trpění těchto nálad a otevřených projevů nepřízně směrem k vlastnímu kandidátovi. To si uvědomuje část vedení KSČM na čele s V. Filipem, který jednak má své (osobní) kontakty s M. Zemanem (možná by se dalo říci na „východu“ milejší…) a spoléhá na podobnou šarádu, byť zdánlivě méně trapnou (vždyť se tak děje na očích veřejnosti!) než byla ta v souvislosti s opakovaným zvolením V. Klause. Spoléhá i na to, že podpora KSČM Zemana ještě více rozhodí ČSSD. Tato forma „podpory“ levice může nakonec nahrát pravici, resp. její části, která podobně jako v KSČM pěstuje anti-nálady proti EU, neustále oživuje, až straší Benešovými dekrety, lavíruje v politice směrem k Blízkému východu a ve vztahu k autoritářským režimům a praktikám, jako je např. Lukašenkův apod. V zásadě se drží konzervativního přístupu ke změnám a „jinakosti“ obecně ve vztahu k alternativám, které narušují „staré osvědčené praktiky v čele s převahou rozhodovacích pravomocí státu“ – a nejde jen o otázky energetiky, apod., ale především o větší prostor pro zaměstnaneckou účast (vlastnickou a rozhodovací), v ekologické problematice apod.
Scénář spojený s opětovným zvolením V. Klause se tedy v jiné, vyšší kvalitě může zopakovat, neboť lze se dočíst i toto od současného místopředsedy KSČM na veřejném internetovém prostoru: „levicovost má šanci až nyní - dříve bylo třeba získat výrazně podporu pravice“. V jiné debatě, taktéž s člověkem blíže stojícím nalevo se dovídám o jakémsi scénáři kolujícím mezi komunistickou stranickou základnou po r. 1989, že je třeba vše udělat pro to, aby se nové poměry v zemi lidem znechutily tak, aby se vrátili k původním idejím (dokonce) KSČ, a V. Klaus by v tom tak nějak měl sehrávat svou roli (viz zřejmě jeho volení KSČM na post prezidenta – pozn. autorky). Nesouhlasím – levicovost má šanci vždy – tedy je-li zájem tuto šanci začít, rozvíjet a skutečně společně realizovat, aspoň v poměrně v nepřehlédnutelných otázkách. Ale to stále není a neděje se. Spíše děje se to, aby se „vlk nažral a levice zůstala i nadále ve svých ulitách.“ Možná se někteří podiví, vždyť levice má své koalice na krajích po posledních volbách. Ano, opticky to tak vypadá. Ale jde opravdu o průlom ve smyslu levicového programu, nebo prostě jen o vzájemně výhodnou kooperaci na výhodách, jež plynou z postů, jejich honorování a vazeb přitahujících část podnikatelské sféry, které do té či oné stranické pokladny před volbami upustí nějakou tu korunu? O soukromých kapsách v tuto chvíli nepochybuji. A přesto tvrdím, že mohou být i ti vlevo, kteří skutečně přemýšlí o programové shodě, bojím se však domyslet, co se s nimi a kolem nich začne dít, počnou-li o tomto uvažovat opravdu nahlas.
A možná to vidím příliš zkresleně až temně a již je někde - byť zatím v šupleti - scénář budoucí kooperace levice s alternativami dalšího posunu a pohybu k pojetí sociálně spravedlivé společnosti lidí.
Takže půjdeme volit, někteří z nás určitě …. A zvolíme. Budeme-li se divit, cože z naší volby nakonec vzejde, zkusme se zamyslet ještě před vhozením lístku do volební urny, proč volíme toho či onoho a co od takové volby vlastně čekáme my sami. Ne to, co očekávají média nebo stranické sekretariáty a skoro přátelsky nás o tom přesvědčují. Ono jde nakonec přeci jen pořád o občana, i když to t může vypadat, že stále méně.
Mgr. Hana Svobodová, Ph.D., 1. místopředsedkyně OMMO
