Tím prvním je skutečnost, že Ministerstvo obrany a velení AČR rezignuje na dokončení reformy profesionalizace naší armády, kdy se jí nedaří naplnit plánované a hlavně potřebné počty vojáků. A to nejen z pohledu kvantity, ale i s ohledem na hodnostní a věkovou strukturu. Namísto posílení rekrutací či vytvoření systému použití vojáků v povinné záloze, jde naše armáda cestou snižování svých schopností. Změna koncepce aktivních záloh pro jejich účast a výcvik přímo u jednotlivých vojenských útvarů či finanční motivace občanů pro účast v těchto jednotkách i zvýšení rozsahu jejich výcviku je jistě pozitivní změnou. Nicméně je nutno si uvědomit, že i tato koncepce bude stát nemalé peníze daňových poplatníků, že nelze profesionální vojáky plně nahradit, že hodnostní struktura aktivních záloh neodpovídá požadavkům naší armády a že ze strany zaměstnavatelů zůstane neochota pouštět zaměstnance na dlouhodobá cvičení. A pro mne je absolutně nepředstavitelné, aby AČR nasazovala aktivní zálohy v bojových zahraničních misích. Zdá se mi, že tento krok ministerstva obrany je jistým „kočkopsem“ mezi profesionální armádou a armádou založenou na povinné vojenské službě. A ta přece byla v naší armádě před drahně lety zrušena.

Proto i novela zákona o ozbrojených silách je v tomto bodě špatná, protože dává na stejnou úroveň profesionálního vojáka s občanem v aktivních zálohách.

Jsem pro zlepšení postavení aktivních záloh v naší zemi, navýšení počtů, zlepšení jejich výcviku či jejich finanční zvýhodnění, ale prvořadé by mělo být doplnění profesionálních vojáků na úroveň, kterou naše armáda potřebuje. Krom toho, novela zákona č.219/1999 Sb., pokračuje v trendu danou Vojenskou strategií ČR z roku 2008, a tím je legislativní „dokončení“ zániku vojenských záchranných praporů. Dokonce se jde tak daleko, že je dána armádě pouze možnost vytvářet záchranné útvary ad hoc v případě nemožnosti řešit katastrofy na našem území jednotkami integrovaného záchranného systému. Přitom NATO a EU má zájem právě opačný. Budovat vojenské jednotky, které jsou schopné všude ve světě plnit humanitární úkoly v rámci pomoci obyvatelstvu v případě přírodních, průmyslových či humanitárních katastrof.

Vedení armády a zejména ministerstva obrany již delší dobu zapomíná, že nejdůležitějším úkolem AČR je obrana území ČR a nikoliv účast v zahraničních misích. Tento postoj se negativně odrazil nejen ve struktuře, ale i vybavení naší armády, kdy na jedné straně máme výborně vybavené jednotlivce a části jednotek, které v rámci „úkolových uskupení“ bojovali v misích ISAF či KFOR. Na straně druhé tu máme jednotky, které mají problémy s výzbrojí a výstrojí. A opravdu se pořád nelze vymlouvat na snížený zdrojový rámec kapitoly 307. Jde o dodržení dříve přijatých a posléze upravených koncepcí, je načase dodržovat „reálně“ stanovené střednědobé plány a modernizaci armády rozložit v rámci finančních možností v čase. V rámci svých aliančních závazků i prosazovaného pojetí Smart Defence, je nutno transparentně a zejména odborně řídit celý resort obrany. A ne tahat kočku za ocas tím, že to nějak dopadne a že na základě těchto postupných úprav získám politické aliby pro kroky, které se v budoucnu ukáží jako chybné.Osobně se obávám nejen dalšího snižování politicko vojenských ambicí České republiky, nedodržení dříve daných slibů našim partnerům,ale z pohledu nakumulovaných problémů v české armádě i budoucího snížení jejích schopností.