Že ekonomická krize ovlivňuje demografický vývoje je jasné. Zvýšení
nezaměstanosti, vysoký tlak na sociální systém a pocitové i faktické
snížení sociálních jistot, to vše ztěžuje zajištění ekonomických potřeb
rodiny s dětmi. Největší pokles porodnosti byl zaznamenán v Řecku, kde
poklesla úhrnná porodnost dětí na ženu na 1,43, v Portugalsku na 1,35
dítěte na ženu, ve Španělsku na 1,36 dítěte na ženu. Z krizí postižených
zemí si slušnou porodnost zachovalo jen katolické Irsko a to 2,05
dítěte na ženu, i když tam pravděpodobně sehrála svou úlohu silná role
církve ve společnosti.
Zajímavé je srovnání s Českou
republikou. Děsivou krizí porodnosti naše země prošla v roce 1999, kdy
se porodnost pohybovala kolem 1,15 dítěte na matku. Poté se stav
zlepšoval až do roku 2007 na číslo 1,5 dítěte na matku. Nyní ale
porodnost opět klesá, v roce 2011 to bylo pouze 1,43 dítěte na matku.
Česká populace tedy nedokáže dlouhodobě dorovnat úmrtnost. Pokud by
současný trend měl pokračovat, pak nás, podle odhadů statisiků, v roce
2050 bude už jen asi 8,5 miliónu. Populace bude přestárlá s nesilnějšími
ročníky ve věku mezi 70 a 80 lety, které budou potřebovat nákladnou
sociální a zdravotní péči. To je poměrně strašná představa.
Úbytek
populace může být kompenzován imigrací. Problém je, že pokud je taková
kompenzace účinná, znamená to, že již nejde o individuální imigraci, ale
o imigraci masovou. Ta s sebou nese řadu úskalí. Imigranti jsou obvykle
ochotni pracovat za nižší platy, takže buď ohrožují domácí trh práce,
nebo jsou diskriminováni. Masová imigrace také znemožňuje plnou
integraci a asimilaci imigrantů. Místo vzniku “tavícího kotle” v němž se
stabilní kultura domácího národa obohacuje, vznikají ostrovy jiných
kultur a ty na sebe pochopitelně narážejí. Tři nejsilnější pravicoví
političtí lídři v Evropě, Merkelová, Cameron a Sarkozy se od
multikulturalismu distancovali a prohlásili, že selhal. Ve skutečnosti
selhali oni sami. Vždyť asimilační modely, typické třeba pro
Skandinávii, vcelku fungují, fungovaly celkem dobře i ve Velké Británii,
Francii nebo i v USA, ale právě jen do doby, než se imigrace stala
příliš masovou. Tak nebo tak, myšlenka kompenzovat úbytek obyvatelstva
imigrací bez vize cesty k obnově porodnosti je zcestná. Znamenalo by to
smířit se s vymřením vlastního národa, zánikem vlastní kultury, a to
soudný člověk přece nemůže připustit. Jsou ale náznaky, že cesta ven
existuje.
Zmíněný článek v Le Figaro uvádí zajímavé údaje. Krize
neměla z hlediska porodnosti vliv na dvě země: Francii a Německo.
Francie má velmi štědrou prorodinnou politiku. A tak se v době krize
místo poklesu projevil růst porodnosti, a to z 1,8 na 2,0 dítěte na
matku. V Německu porodnost na krizi nereagovala, stejně jako nereagovala
na předchozí růst. Německá porodnost na ekonomiku prostě kašle.
Ve
většině ostatních zemí včetně České republiky demografické křivky s
ekonomickým růstem a zvyšováním blahobytu rostou a klesají s ekonomickou
krizí. Příklady Francie a Německa ale potřebnou odpověď přece dávají.
Není lepší investice než aktivní a štědrá prorodinná politika. Ta je
schopna populační pokles obrátit. Přiznejme si už konečně, že škrty v
této oblasti jsou jednoduše zločin. Diskuse o zneužívání porodného nebo
podpor rodiny, či jakýchkoli dávek, jsou u nás obvykle provázeny
rasistickou nebo nacionalistickou konotací a jsou svědectvím o
neschopnosti státu zajistit právo a pořádek a o ochotě většiny obyvatel
nechat se trestat za přešlapy menšiny. A tady nastupuje druhá inspirace,
německá. Právo a pořádek je přece zdrojem jistoty. Zdvořilé, ale
nekompromisní vynucování práva chrání většinu obyvatel před rozkolísáním
společenského klimatu, které je zdrojem společenské nejistoty. Pokud se
nám v Evropě podaří tyto dva vzory zkombinovat, nemusíme vymřít. Otázka
je, jestli my, Evropané 21. století, máme ještě pud sebezáchovy.