Jak dále s rozpočtem MO s ohledem na plnění funkcí Armády ČR

Ing. Antonín Seďa

SOCDEM
mimo zastupitelskou funkci

Jak dále s rozpočtem MO s ohledem na plnění funkcí Armády ČR

V roce 2013 se počítá v rozpočtové kapitole 307 Ministerstva obrany s celkovými příjmy ve výši 42 miliard korun, což představuje 1,08% HDP a 3,56 % z celkových státních výdajů.

Přesto, že tato částka je na historickém minimu, stále existují politici, kteří by náklady na armádu ještě snížili, a to bez ohledu na nutnost obrany naši svrchovanosti i plnění si mezinárodních závazků ze Severoatlantické aliance a z Evropské unie.

Když byly přijímány nová Bezpečnostní strategie ČR a z ní vycházející Vojenská strategie ČR upozorňoval jsem na nutnost politické shody na financování úkolů a cílů v nich uvedených. Jelikož se tyto strategie neprojednávaly na plénu poslanecké sněmovny, lze konstatovat, že k politické shodě nedošlo a že plnění či neplnění přijatých závazků leží výhradně na politicích současné vládní koalice a na bedrech současné vlády.

Problém není ani tak ve výši výdajů, kdy potřeba investic přes 100 miliard korun v letech 2015 až 2020 neustále narůstá, ale zejména struktura nákladů vycházejících z praxe NATO. Mandatorní výdaje stoupnou již na 59,1%, běžné výdaje se udrží sice na 27,5% ale s tím, že budou pozastaveny opravy a údržba techniky a na investice se spotřebuje toliko 13,4%. A to za situace, kdy namísto dříve požadovaných 36 200 osob bude naplněnost pouze 32 602 osob.

A když jsme u těchto čísel, pak ještě stručné mezinárodní srovnání. Pokud se v roce 2007 podílely evropské země a Kanada na rozpočtu NATO 32%, pak v minulém roce to bylo jen 28%. Evropské země a s nimi i ČR neplní nejen doporučená 2% HDP, ale ani 20% armádního rozpočtu na nutnou modernizaci vojenské techniky.

Tento vývoj, který se urychlil ekonomickou krizí bude mít za následek rozšíření rozdílů mezi jednotlivými evropskými zeměmi Aliance a mezi USA a dalšími zeměmi NATO. Zároveň vytvoří problémy mezi reálnými kapacitami pro vojenskou činnost a vykonávaným politickým vlivem na mezinárodní úrovni a může vést ke snížení vlastní obranyschopnosti. Zároveň snížení výdajů na modernizaci omezuje inovace, vývoj a výzkum obranného průmyslu a tím dochází ke snížení konkurenceschopnosti a možného exportu vojenského materiálu. Někdo může namítnout, že techniku či vybavení lze přece nakoupit. Otázkou je za jaké peníze a zejména, že tím dojde k omezení vlastních schopností nutných k zajištění budoucí obrany země. O potřebě zaměstnanosti raději ani nemluvě.

Je sice již pět minut po dvanácté a nahromaděných problémů v resortu obrany je mnoho, ale základem je zejména reálně nastavený a hlavně naplňovaný Střednědobý plán rozvoje AČR. Druhou podmínkou je efektivní vynakládání finančních prostředků, a to nejen v rámci akvizic, ale i nákupů běžných položek. Nákupy přes NSPA (NATO Support Agency) mohou být jednou z možností, ovšem za předpokladu, že technická specifikace bude podrobena nezávislé oponentuře například vojenskými technickými či výzkumnými ústavy, že nákup bude nejen v množství, ale i kvalitě odpovídat možnostem rozpočtu. Je třeba také zvážit, zda výsledná cena nákupu přes NSPA je výhodná nejen pro armádu, ale i pro naši republiku. Teď nehovořím pouze o zachování schopností obranného a bezpečnostního průmyslu, ale mluvím i o zaměstnanosti, odvodech na sociální a zdravotní pojištění a odvod daní fyzických i právnických osob. Prostě výslednou nabídku posuzovat komplexně s ohledem na zájem státu.

Před českou armádou a nejen před ní bude období takzvané deafghanizace, to znamená nutnost změny celého systému, od výcviku počínaje přes logistiku konče. Toho je si vědoma i Aliance, ať již s důrazem na Smart Defence či Connected Forces Initiative. A je jen dobře, že naše armáda umí reagovat i na tyto výzvy, ať již v rámci MATC (Multinational Aviation Training Center), JCBRN Defence COE ve Vyškově či možným budoucím Mnohonárodním centrem pro koordinaci logistiky (MLCC). Nicméně přes všechny mezinárodní závazky je nutno mít na zřeteli článek 3 Washingtonské smlouvy, který určuje zodpovědným za vnější bezpečnost naší země naši armádu. A nikoho jiného. Na to mnozí politici i občané rádi zapomínají. Jsem přesvědčen, že je nutno realizovat koncepční změnu, kdy namísto přednostního posilování expedičních kontingentů je nutno budovat moderní armádu s jasnými prioritami, včetně posílení trendu v rámci Pooling and Sharing Initiative Evropské unie.

Je nutno řešit ne důsledky, ale příčiny současných problémů v naší armádě. Ale ne na úkor profesionálních vojáků či na úkor zajištění jejich osobní bezpečnosti. A záplatování scházejícího počtu vojáků aktivními zálohami není nejen možné, ale ani efektivní. Je otázkou, zda přicházející změny ve velitelské struktuře či v rozmístění posádek povedou k úsporám, a zda budou konečné. Již dnes neplatí ani ta pesimistická varianta uvedená v Bílé knize o obraně. Prostě to chce v celém resortu obrany konečně nastavit koncepčnost a zejména jasné realistické cíle. A tyto cíle plnit a ne se stále vymlouvat na snížený rozpočtový rámec. Lze totiž modernizovat nejen s ohledem na možnosti kapitoly 307, ale také s ohledem na efektivitu vynakládaných prostředků a v čase. Na to se stále rádo zapomíná.