To první, klimatické, alespoň pomůže vysušit povodněmi zasažená místa. To druhé je upřímně řečeno zbytečné, byť nepřekvapivé. To bylo před 3 lety okolo parlamentních voleb 2010 v médiích slávy! Nové strany, nová politická kultura, přes 110 nových tváří ve sněmovně, jasná parlamentní většina - čekají nás radostné zítřky …. Nezměnilo se vůbec nic! Tedy k lepšímu. Opět se můžeme se jenom utěšovat, že nové a předčasné volby něco napraví. Doufejme.
Proto mi dovolte snad skutečně již byť ve velmi rozpačitém závěru mého prvního (a možná i posledního) působení v poslanecké sněmovně zamyslet se nad tím, co je mi skutečně podstatně bližší, než žumpa české politické scény. A to nad zdravotnictvím, mým více než po polovinu života druhým domovem. Ony se totiž kvapem blíží volby. Opět uslyšíme, kdo a jak jej zase bude reformovat. Je vskutku hodně nemocné. Zvláště za posledních 7 let pravicových vlád se jistí vládní léčitelé na něm podepsali vskutku nesmazatelně. Z poměrně vážně nemocného pacienta se stal nemocný ve stavu přímo kritickém. Vyžadující intenzívní péči. Při té se totiž „toliko“ stabilizují a léčí základní životní funkce. Na nějaké kosmetické zákroky čas nebývá. Byť ty jsou jak v medicíně, tak v politice daleko více viditelné, prodejné a mediálně zajímavější. Na poctivého vítěze voleb, bude-li vůbec takový, tedy čeká u chorého zdravotnictví nutnost urychleně a správně stanovit diagnosticko-léčebný plán. Snad to budeme my oranžoví. Považuji proto za vhodné alespoň stručně nastínit některé hlavní problémy, které dle mého soudu „těžkého pacienta“ trápí a proto v posledních letech své lékařské praxe vnímám. Téma „nedostatku finančních zdrojů“ taktně vynechám. Nejsem ekonom. A také za 3 nedávná zvýšení DPH, která se pro ty komplexně myslící jistě nepřekvapivě, zato silně negativně na zdravotnictví projevila, nenesu odpovědnost. Přitom se domnívám, že místo tupých účetních škrtů lze ušetřit mj. nahrazením chaosu řádem, pořádkem.
Zdravotní péče. Zvláště její nadužívání až zneužívání. Téma zvláště před volbami velmi nepopulární, ale ono přesto existuje. Je chybou je nevidět. Dosavadní poplatky jej očividně nevyřešily. Lékařská služba první pomoci (LSPP), zdravotnická záchranná služba (ZZS) či ústavní pohotovostní služba v nemocnicích (ÚPS) nemají a nemohou sloužit jako náhrada klasické všední péče terénních praktických lékařů. Praktikům musí být vrácena veškerá vážnost a tím i možnost zajistit trvalou péči o klienta. Tak se totiž nyní „hegerovsky“ pacient nazývá. Dnes mnohé ordinace LSPP připomínají spíše náborovou kancelář cizinecké legie. Praktici nikdy nebyli a nemohou být pouhými „dispečery“ odměňovanými kapitační platbou. Stejně tak akutní nemocnice nemohou zaskakovat za nedostatečnou síť lůžek sociálních, záchytných stanic, azylových domů. Jak prosté, ale neděje se tak.
Síť zdravotnických zařízení. Mnoho se o ní mluví a přitom ta kdysi fungující byla spíše rozbita, než vytvořena. O roli praktiků jsme hovořili v bodě předchozím. Ambulantní specialisté jsou přirozeně navazujícím odborně vyšším stupněm péče. Bohužel, velmi často přes svou nespornou nezastupitelnost naráží na tzv. úsporná opatření zdravotních pojišťoven. Až s čistě „socialistickým plánováním“ počtu a délky výkonů, nákladů na léčbu, vyžádané péče atd. Za jejich překročení jsou pokutováni. Mimochodem těmi, kteří se současně snaží snížit počet akutních lůžek v nemocnicích. Smutný paradox. Kam totiž jinam klienta poté, co hrozí sankcionované překročení limitů, poslat, že? Dobročinnost má přece jenom své meze. Počet akutních lůžek ve smluvních nemocnicích, bez ohledu na zřizovatele, musí vycházet z potřeb a dostupnosti přirozené spádové oblasti. Bez ohledu na svobodnou volbu lékaře a zdravotnického zařízení opětovné oficiální zavedení spádových oblastí není nutné považovat za krok zpět. Je nepřijatelné, aby ZZS zoufale objížděla nemocnice hledajíce „někde“ volné lůžko. Vedle svobody je vhodná i jistota. Možná i v podobě non-stop lékárny u každé větší nemocnice.
Zdravotnický personál. Skutečná krev českého zdravotnictví, neboť ono už, ve vší skromnosti, dosud funguje jedině díky jemu. Dlužíme jim mnohé. Zdravotním sestrám s maturitou, nyní ale „jen pouhým“ zdravotním asistentkám, dlužíme vrátit jejich postavení. Není v jejich zájmu a ani pacientů, aby každá zdravotní sestra musela mít vysokoškolské vzdělání. Praxe to každodenně prokazuje. Mimochodem on řidič tramvaje či metra také nemusí mít dopravní fakultu. A rovněž ručí za bezpečí řady cestujících. Stejně jako poddůstojník armády vojenskou akademii. Přijímáme až příliš snadno některé cizácké manýry. Přitom zapomínáme na dlouhé tradice. A navíc – ona taková paní magistra chce obvykle řídit. Nikoliv již krmit, mýt, převlékat. Nu a mladým lékařům dlužíme zrenovovat opět po „cizácku„ změněné povinné postgraduální vzdělávání. Příliš snadno až tupě jsme zahodili naprosto vyhovující dvoustupňový atestační systém. Nahradili jsme jej blouděním absolventa lékařské fakulty spletitou sítí akreditovaných pracovišť. Pochopitelně pokud možno za úplatu. Výsledkem je mj. značná řada úzkých specializací a je jen otázkou doby, kdy bude ortoped toliko „na ruku“ a jiný „na nohu“. Zda pouze jenom levou nebo pravou, to lze ještě doladit. Zmizeli nám krajští odborníci základních odborností. To přitom nebyl žádný bolševický přežitek. Stejně jako atestace v tom kterém příslušném regionu. Lékařské fakulty by měly hlavně vychovávat absolventy. Pokud možno takové, aby hned po promoci zase nemuseli na dlouhé tzv. kolečko. A věnovat se vědě, výzkumu. Organizace veřejného zdravotnictví nepatří, ve vší úctě, do rukou učitelů.
Administrativa. Cokoliv nesmyslnějšího se ve zdravotnictví děje, je zaklínáno zájmy pacienta. A, bohužel, bezprostředně doprovázeno další a další administrativou. Nikdo veřejnosti neříká, že ze sestřiček i doktorů se stali pouzí písaři. Jen vyplňující další a další tabulky, poučení, hlášení. Z primářů se stali v rámci nemocnice spíše něco jako podnikoví ředitelé. Na pacienta už čas nezbývá. Hlavně aby byly vyplněny všechny papíry! Jedině pak vám auditor dá potřebnou akreditaci. V oblíbené humorné Gordonově knížce Doktor v domě se o charismatickém chirurgovi Siru Lancelotu Sprattovi píše, že neexistuje pacient, který by mu nezemřel jinak, než vděčně. Nechci se dožit doby, kdy i dnes to nebude až tolik vadit, budou-li „papíry“ v pořádku. Mimochodem, již jenom od letošního ledna nově zavedený list o ohledání zemřelého byl změněn tak, že má několik stran, vyžaduje řadu podpisů téhož lékaře a tak jeho vyplnění zabere minimálně dvojnásobek času. To není cynismus. Ať chceme, nebo ne, o každém z nás jednou vyplněn bude. Přebujelá zdravotnická administrativa však spíše vede k tomu, že se tak stane zbytečně brzy. Je potřebné to urychleně změnit.
To je tak vše. Nic geniálního, žádná koncepce. Opravdu jsem jenom chtěl nastínit pár okruhů z mé civilní profese, o kterých je třeba mluvit a hlavně je řešit. Možná že ti, kteří se zdravotnickou profesí živí, rozumí, o čem píši. Bojím se označení „vedu debatu“. Za 3 roky ve sněmovně jsem totiž pochopil, že chtějí-li se zvláště profesionální politici, kteří se takřka zde v parlamentních zdech i narodili, něčemu konkrétnímu vyhnout, praví: „budeme o tom ještě muset vést debatu“. Já jsem se cpal do sněmovny proto, abych „něco“ změnil. Třeba právě to, co jsem vyjmenoval. Ale byl jsem jenom prostý a navíc pouhý opoziční pěšák. Mohl jsem bojovat jedině tak, že jsem hovořil a pak nezvedal ruce pro zákony, které mi neseděly. Bylo jich dost a dost. Ostatně o připomínky dodýchávající trojkoalice stejně nestála. Třeba předčasné volby opravdu konečně něco změní. Ať již zde budu, nebo ne. Třeba to někdo po mně rozpracuje. Dokud dýchám, doufám – řekl kdysi Cicero. Jistě věděl, proč to říká. Ve starém Římě ostatně měli také politiky - senát. Byl filosof, a možná proto politiku opustil. Ale i tak zažil pád republiky, které tolik věřil. Stálo jej to dokonce život. Snad my zde ještě tak daleko nejsme. Nemáme totiž Césara a jeho nástupce. O život se tedy nebojím, zatím. Ale budu přesto upřímně rád, bude-li tato kapitola poslaneckého deníku v tomto volebním období ta poslední. Listinu pro rozpuštění poslanecké sněmovny jsem již podepsal. Více udělat nemohu. Chce to změnu. Mělo by se střídat.
Praha, 19.6.2013
Jiří Koskuba
