Na naší domácí půdě se zatím daří jakžtakž držet jednotný tón, i když ohledně sankcí se názory českých politiků různí. To je přirozené a komentátoři stejně přirozeně tíhnou k tomu, politiky podle jejich postoje k sankcím nálepkovat na ty odvážné a na ty proruské. Realita je však o poznání složitější.
Než se EU dohodne na hospodářských sankcích vůči Rusku, je třeba si ujasnit, koho a jak tyto kroky postihnou a také zda, a jak rychle, mohou přinést kýžený výsledek. Důvodem je skutečnost, že Rusko a EU jsou silně provázány sítí obchodních a investičních vztahů. Rusko je třetím nejdůležitějším obchodním partnerem EU a z Ruska sem přichází více než třetina plynu a ropy. Je tedy nasnadě, že hospodářské sankce postihnou nejen Rusko, proti kterému budou namířeny, ale také v různé míře členské státy EU. To si Rusové dobře uvědomují, jak dokládá varování ruského ministra zahraničí před „bumerangem“, který se Západu vrátí důrazně zpátky.
Kreml si dokonce pohrává s myšlenkou na konfiskace majetku zahraničních investorů na svém území. To by znamenalo pro křehké náznaky hospodářského oživení v EU katastrofu. V českém případě stačí pomyslet na možné důsledky omezování aktivit koncernu Volkswagen, o kterých se mi v osobním rozhovoru výslovně zmínil ruský velvyslanec při EU Čižov. Od úspěchu VW v zahraničí pochopitelně odvisí mnoho českých pracovních míst – nejen samotných škodováků, ale i návazných profesí!
K uvážlivému přístupu k sankcím nabádá také skutečnost, že jejich účinek nastupuje s určitým zpožděním. To jasně ukázala zkušenost s Iránem a jinými zeměmi. Pokud jsou již však jednou sankce zavedeny, trvá opět dlouho, než se po jejich zrušení hospodářské vztahy zase normalizují.
40 % ruské ekonomiky stojí na fosilních surovinách. Energetický sektor mají v rukou oligarchové, kteří jsou zadobře s Putinem. Citelný zásah by ruská moc utrpěla tedy hlavně v této oblasti. Otázka ale zní: jak rychle a za jakých finančních nákladů můžeme snížit naši závislost na Rusku? Západ může celkem rychle přikročit například k zákazu exportu energetických technologií do Ruska. Může se však stát, že tím paradoxně poškodí vzmáhající se střední podnikatelskou třídu, která si přeje evropskou budoucnost pro své děti a s Putinem třeba ani nesympatizuje.
Je dále možné jako první stupeň sankcí použít vízové restrikce vůči mezinárodní ruské smetánce. Jsou to lidé, kteří vydělávají doma velké peníze, ale utrácejí je radši v Londýně a v Paříži, než v Moskvě. Pokud jde o zmražení zahraničních kont ruských oligarchů, tam se to snadno řekne, ale hůře provádí, protože máme na Západě právní stát. Je tudíž nutno individuálně prokázat, že ta či ona osoba nese odpovědnost za agresivní postup Kremlu vůči Ukrajině.
Vztahy mezinárodního společenství vůči Rusku jsou ale již nyní poznamenány nedůvěrou a zdá se, že si každý investor napříště dobře rozmyslí, zda budou jeho peníze v Rusku v bezpečí. Ruská ekonomika je v současnosti pevně vevázána do mezinárodní dělby práce a ukrajinská krize se projevila na finančních trzích tím, že rubl silně poklesl a ruská burza se propadla. Tento vývoj se jistě ruským boháčům nezamlouvá. Tito lidé by měli sami začít Putina pacifikovat.
Jak je vidět, použití sankcí má dvousečný charakter a jako takovým je třeba k nim přistupovat. Není však pravda, že „měkká síla“ EU za daných podmínek nic nezmůže. My jako členové EU musíme usilovat o širokou koalici nejen s USA a NATO, ale také s OBSE a Radou Evropy.
Je třeba na jedné straně začít s technickými přípravami na zavedení sankcí pro případ, že Rusko skutečně neustoupí, ale na straně druhé neustále trvat na tom, že politické a diplomatické řešení krize je možné a žádoucí. V tomto okamžiku je škodlivé dělat nějaké negativní prognózy o výsledku celého konfliktu - viz časté mudrování některých politiků o tom, jak je Krym nenávratně ztracen a jak si za to může slabá EU sama.
Jsem přesvědčen, že návrat studené války by byl nakonec pro Rusko fatálnější než pro Evropu, ale i tak je třeba se soustředit na vybudování kontaktní skupiny pro řešení krymského konfliktu. V tomto grémiu musí zasednout Ukrajici a Rusové za jeden stůl spolu se zástupci mezinárodního společenství, a sice co nejdříve, dokud se ještě nerozhořela otevřená válka.
Libor Rouček, 10.3.2014
Zdroj: liborroucek.blog.idnes.cz
