Odbornou i laickou veřejností a do značné míry i médii hýbe téma odchodu tzv. nekvalifikovaných učitelů. Mělo jich ke konci roku údajně předčasně odejít až 7000. Po zásahu ministra školství Marcela Chládka by se toto číslo mohlo výrazně snížit. Zdá se na první pohled, že problém je zažehnán, nebo alespoň zmírněn do té míry, že by měl být únosný. To je ovšem otázkou. Objevila se například i informace, že stále více než 600 škol nebude moci zajistit výuku, protože počet „nekvalifikovaných“ učitelů v nich převyšuje polovinu. Proto se nemohu vyhnout pochybnostem, zda je to vše nutné a zda to našemu školství opravdu pomůže.
A stále nechápu, k čemu to vše má sloužit, co je tím problémem, který chceme řešit. Je to nízká kvalita výuky nebo snaha vynutit se generační obměnu pedagogického sboru? Nebo je zatím nějaký evropský regulativ? Chápu, že před nějakými deseti lety byl přijat zákon a stát se jej nyní snaží naplnit, ale zdá se mi, že se nám z toho opět tak nějak vytratil zdravý selský rozum. Podívejme se na to blíže.
Na prvním místě je kardinální otázka, zda působení učitelů, kteří nemají dokončené magisterské studium, popřípadě nemají potřebné pedagogické vzdělání, ve školství je pravou příčinou neradostného stavu našeho školství. Já tvrdím, že ne. Příčina je systémová a je jí trvalé podfinancování školství. Neméně důležitá je otázka, zda dobrého učitele dělá dobrým pouze vysokoškolský diplom z pedagogické fakulty. Studium na ní dá každému adeptovi na židli za katedrou mnoho teoretických znalostí a dá mu příležitost mnohé si vyzkoušet. Ale nedá mu to nejdůležitější – předpoklad být dobrým, laskavým a trpělivým učitelem, který umí děti motivovat k učení a naopak je od něj neodrazuje. Zrovna tak, jako lékařská fakulta nenaučí lékaře býti dobrými lékaři, kteří se umějí podívat nejen na rentgenový snímek, ale i do duše pacienta. Jako bývalého učitele dějepisu mě například zajímá, zda narychlo doplněná kvalifikace zajistí, aby na našich školách byla zajištěna nezkreslená a úplná výuka naší novodobé historie.
Pokud má jít o snahu vynutit si na školách generační výměnu a uvolnit místa mladým absolventům pedagogických fakult, je toto nejméně šťastné řešení. Pokud absolventi pedagogických fakult „stojí fronty na úřadech práce“, pak také nutno dodat, že mnoho z nich o místo ve škole ve skutečnosti nestojí. A pokud ho přijme, pak, zvláště to platí mužů zakládajících rodiny, ze školství vzápětí utíká, protože s nástupním platem učitele rodinu neuživí. Nemluvě o tom, že tato násilná výměna způsobí, že učitelé vyššího věku se budou cítit ohroženi, budou loajální vůči svým vytlačeným kolegům a jejich motivace pomoci mladším kolegům v začátcích jejich nelehkého poslání, nebude o mnoho vyšší, než tarifní plat právě nastoupivšího učitele. A jak zajistíme, aby nám učitelé z úřadu práce nastoupili do venkovských škol, kam se nikomu nechce? Už dávno nejsme v dobách, kdy učitelé nastupovali na umístěnky.
Apeluji proto na svého stranického kolegu Marcela Chládka, aby se nebál tento problém řešit razantněji a nesnažil se najít kompromis za každou cenu. Podle mě pro nás opravdu není dnes až tak podstatné, zda učitelé mají bakalářský nebo magisterský diplom, ale jestli to jsou dobří lidé, kteří mají rádi děti a děti mají rády je a něco se od nich naučí. Myslím, že obce a kraje dokážou dobře posoudit, zda ve svých školách mají kvalitní učitele a nepotřebují k tomu žádné „centrální čistky“.
České země daly světu velkého učitele J. A. Komenského, jehož odkaz si zanedlouho připomeneme. Bylo by hezké, kdyby to nebylo pouhé gesto, ale kdybychom se tímto odkazem zabývali hlouběji.
J. Zimola
jihočeský hejtman
